Na můj druhý
dobrovolnický workcamp v roli campleadera jsem se těšil dlouho dopředu.
V popisu projektu totiž stálo asi toto: Projekt je určen pro milovníky
přírody, pracovat se bude převážně v lese, dobrovolníci budou žít
v tee pee, jídlo připravovat na ohni, sprcha pouze v řece, Brynjudalur
valey je extrémně krásné údolí atd.
3 dny před začátkem
projektu jsem obdržel info sheet, zjistil jsem že budu mít na starosti 3
dobrovolníky; 1 slečnu z Hongkongu ve stejném věku jako já a dva velmi mladé
kluky z Itálie a Francie. Byl jsem plný pochybností, jak tohle bude fungovat,
ale na druhou stranu mě těšilo to, že jsem byl na tomto workcampu nejstarší;
Nikoliv jak na předchozím projektu v botanické zahradě, kde byli dva
dobrovolníci starší než já.
Před začátkem projektu
jsem mluvil s naším hostem Gabrielem z Francie, o než jsem z různých zdrojů
slyšel samou chválu. Tento chlapík mi sdělil, že nastalo k drobné změně v našem
projektu a že první týden budeme v normálním ubytování a pak se teprve
přesuneme do tee pee. Měl jsem smíšené pocity z toho, že nebudeme v tee
pee celou dobu projektu a na druhou stranu jsem cítil i částečnou úlevu, že si
to nedáme celý dva týdny v indiánském stanu :-)
O to milejší překvapení
pro mě bylo, když jsem se dozvěděl, že první dny budeme strávit v Ulfjosvatsn,
kde jsem strávil 5 krásných dní těsně po mém příletu na Island na příjezdovém
tréninku pro dobrovolníky EVS. Velmi pěkné deja vu :-) Byl jsem ale rád, že
jsem zavítal opět do této oblasti, jelikož při mé první návštěvě jsem měl
poraněný chodidlo, takže jsem nemohl lozit po kopcích.
Po krátkém ubytování
v guest house, kde měl každý z nás soukromý pokoj, jsme se pustili do práce. Měli jsme za úkol
zbudovat regály pro dokumentaci icelandic forestry association. Touto činností
jsme strávili asi dvě hodiny. Poté jsme se sbalili a vyrazili jsme na nákup
potravin a poté vyzvednout 3. Zbývajícího dobrovolníka naší velké skupiny.
Celkem sympatický francouzský mladík, značně zadrhávající s angličtinou.
Velké štěstí pro něj bylo, že Gabriel pochází z Francie, takže když bylo
potřeba…prováděl prostřednictvím jeho konzultaci.
Po návratu do Úljfjosvatsnu
jsme se připravili na 3 denní expedici do Skógaru, kde jsme následující tři dny
strávili budováním turistické stezky vysypávané z nadrcené kúry stromu.
Práce to byla těžká, jelikož jsme museli materiál přemisťovat členitým terénem
vlastní silou. Po dobu strávenou ve Skógaru jsme byli ubytováni v místní škole,
takže byla opět možnost spát v privátním prostoru.
Středa 18. června. Můj
10 227. Den v tomto životě byl velmi fajn. Pracovali jsme jen
dopoledne, poté jsme se přemístili do Skogar museum, které má 3 části;
Folklórní, transport a open air museum. Část expozice se věnovala
telekomunikačním prostředkům. Například zde byla k vidění stěna plná
mobilních telefonů. Poté jsme navštívili bazén, který byl nedaleko. Byly to
krásně strávené dvě hodiny. Vůbec po ranní dávce deště během naší práce. Do
našeho přechodného působiště, skogarské školy, jsme se vrátili cca kolem 18.
Hodiny. Gabriel potřeboval připravit Barbeque a nechtěl při tom žádnou pomoc,
dobrovolníci žádali navštívit vodopád Skógafoss, který jsme měli sice téměř na
dosah ale i tak bylo zapotřebí se přiblížit autem. Tak jsem cca po 7 týdnech
sednul opět za volant a vyrazili jsme ke cca 7 km vzdáleného Skógafossu. Moje
druhá návštěva tohoto vodopádu byla hezčí než na první, jelikož nebylo tak
deštivo, ba dokonce na chvíli vysvitlo i slunko. Nad vodopádem se objevila i
duha, připadal jsem si jak v ráji.
Po našem opětovném
návratu už byl gril rozohněn. Gabriel se právě chystal začít grilovat masové
kousky ovce, krávy a ryby :-) Malinkou grilovací specialitku jsem s i
z tohoto večera odnesl recept na grilovanou houbu s vnitřkem plněným
sýrem :-) Toto byly jedny z nejlepších narozenin, co jsem kdy zažil. Ani
mi nevadilo, že jsem během večera měl jen jedno pivko.
Práce ve Skógaru byla
náročná, jednak díky velmi členitému terénu a taky náročnosti. Musel jsem třeba
vynést lavici z dřevěného masívu do kopce, který měl převýšení cca 150
metrů. Do Úlfjosvatsn jsme se vrátili ve čtvrtek dopoledne. Během odpoledne
jsme dali dohromady druhý regál a zbytek dne jsme strávili tříděním dokumentace
Icelandic forestry association od roku 1940. Pátek dopoledne jsme věnovali
úklidu domu. Gabriel dorazil po obědě, naložili jsme jeho offroadový pick-up a
vyrazili jsme na cestu. Bohužel během balení bagáže jsem ztratil přehled o tom,
kde mám fotoaparát. Už nebylo možné zkontrolovat mojí krosnu, která byla téměř
na dně ložné plochy. Vyrazili jsme na cestu do Brynjuladur valey. Během hoďky a
půl trvající cesty nám islandská krajina poskytla neopakovatelné pohledy.
Dorazili jsme úspěšně
do cíle. Jen jsem si vzpomněl na poznámku z infosheetu, že Brynjuladur
valey je extrémně nádherný. Můžu jen konstatovat, že tato informace je
pravdivá. Následující týden jsme strávili v opravdovém království přírody.
Na jedné straně údolí se nám naskytoval výhled na vodopád, na druhé straně
konec řeky a pozvolný nástup severního ledového Atlantiku. Prostor pro nocleh
nám sloužilo nádherné tee- pee. Podlaha byla vysypaná kůrou ze stromu.
První večer ve Valey
jsme strávili přípravou dřeva pro kamna a tvorbou lžíce ze dřeva. Tato aktivita
mé maličkosti moc dlouho nevydržela. Poté, co jsem se říznul během 15 minut
dvakrát do stejného prstu, jsem konstatoval, že moje lžíce je vhodná možná tak
do kamen. Další velkou časovou položku nejen první večer, ale i většinu všech
večerů v tee pee, tvořilo hraní karet. Od Francoisse jsme se naučili velmi
vtipnou hru, GoPo.
Smyslem této hry je mít
na konci nejmenší počet karet s nejnižší hodnotou. Hráč má při tom všechny
4 karty položené před sebou na stole, hodnotu karty nevidí. Na začátku hry smí
player kouknout pouze na svoje dvě karty. Zbytek je risk.
V sobotu jsme
vyrazili na krátkou obchůzku po krajině. Mimojiné jsem zjistil, že pokud budu
toužit po spojení s civilizací, musím ujít 30 minut chůze na mobilní
signál. Většinou byl úspěch, že se mi povedlo odeslat pouze sms. Právě danou
sobotu jsem potřeboval zjistit, jaké bude počasí v následujících dnech.
Jednak kvůli celodennímu výletu ke Glymur waterfall, který jsme plánovali na
neděli, ale také kvůli práci.
Netušil jsem, jak těžký
úkol mě čeká. Jednak díky špatnému signálu, za dále v Reykjavíku byl onen
víkend obrovský hudební festival. Mnoho dobrovolníku zde mělo nějakou práci,
další dobrovolníci si užívali jako účastníci a třetí skupina lidí byli
campleadeři workcampu, tudíž mimo město. Odhaduju, že nakonec přes 5 lidi se mi
povedly sehnat zprávy o počasí :-) Předpověď byla pro neděli a pondělí velmi
příznivá tak jsme mohli vyrazit. Po opětovném výstupu na vrchol Bryndjuladur
valey jsne mohli už ze vzdálenosti přes 10 km vidět siuetu jednoho
z největších vodopádu na Islandu. Při postupování krajinou jsme
v jednom momentě narazili na plot, který vedl ocamcaď, pocamcaď. Jednoduše
řečeno jsme neviděli konec tohoto plotu ani na jedné straně. Nadhodil jsem
joke, že během našeho času, stráveného mimo civilizaci, došlo k převratu a
ostrov byl rozdělen na jižní a severní část :-) Tato “bariéra“ byla naštěstí
lehce překonatelná, takže jsme mohli bez větších obtíží pokračovat dálej. Pokud
čekáte, že jsme šli pro krásných turistických značených stezkách, tak ano, po
těch jsme nešli.
Mnohdy jsem měl pocit,
že jsme po dlouhé době první, kdo touto panenskou krajinou prochází.
Závěrečných 4-5(?) km byl opak. Šli jsme po stezce značené žluto-bílým
symbolem. Stezka se kroutila mezi řekou Grýmsou a skalnatými převisy. Nevím
proč, ale měl jsem trochu deja vu s americkým Grand Canyonem, ačkoliv jsem
zde nebyl :-) Cesta byla čím dál tím náročnější a trochu byl znát jistý věkový
rozdíl v naší grupě. Mladíci, plní adrenalinu a odhodlání se nezalekli
téměř žádné překážky, zato já s Charmaine jsme jistý respekt měli. Proto
například vyloženě závěrečnou část trasy jsme s rodačkou z Hong-Kongu
neabsolvovali, jelikož bylo zapotřebí zdolat ze všeho nejdřív prudký a
nepříjemný skalnatý převis. I z tohoto místa jsme měli Glymur waterfall
jako na dlani, ovšem po shlédnutí fotek mladší části grupy jsem malinko
zalitoval, že jsem nepokračoval v cestě…ale co…každej den není posvícení. Pohled
do okolní krajiny opravdu bral dech. Líbí se mi hlavně to, že si příroda zde
zachovává svou původní tvář a že sem nejsou organizovány houfně zástupy
turistů.
V tomto ohledu
použiji citaci z knížky Jaroslava Duška „Ze mě“. Popisuje zde příběh
indiánů, od kterých chtěli běloši koupit jejich zem. Indiáni říkali, že nemůžou
tuto zem prodat, protože jim zem nepatří. Indiáni jsou součástí země. Musím se
přiznat, že jsem si připadal jak ten indián. Cítil jsem se, jako kdybych sem
patřil odedávna.
Při cestě tam i zpátky
jsme měli spoustu nástrah. Jedna z nich bylo přebrodění řeky. V tomto
směru jsem nelitoval, že jsem jako obuv pro tuto výpravu zvolil pracovní
gumáky, které jsem pro tento workcamp vyfasoval. Jednak proto, že moje pohorky,
které mám už řadu let, projevily únavu materiálu. Za druhé také z důvodu, že
boty, které jsem si vyhlédl v hrabáku také po krátké době používání
vykazovaly jistou únavu. Celou trasu tam i zpět jsme zmákli za 8 hodin.
Dohromady jsme ušli cca 23 km. Myslím, že celkem slušnej výkon na nedělní
odpoledne :-)
V pondělí nás
čekal první pracovní den ve Valey. Icelandic forestry association v tomto
krásném koutu světa provozuje Christmass tree forest. Naším úkolem bylo
vytvořit prostor pro nové stromky, uklidit popadané větve a klestí. Společně s Filipem přijeli dva jeho
kamarádi; holčina z Francie a týpek z USA, co přijel na dvoutýdenní
dovolenou. Myslím, že měl celkem zajímavé zpestření času s bandou
dobrovolníků uprostřed království přírody :-)
Práce nás bavila. Až na
všudypřítomné velmi otravné mušky. K dispozici jsme měli 3 ochranné sítě,
což je sice fajn, ale tato skutečnost není komfortní při počtu 4 lidí. Kdo jiný
by se měl vzdát práva na síť než campleader že ano? :-) Říkal jsem si, že to
bude snad v cajku. Ovšem po velmi krátké době soustavného moskíto ataku na
můj obličej jsem změnil názor a začal jsem vymýšlet improvizium. Velmi se mi
ulevilo, když jsem v chajdě s nářadím našel ochranné pracovní brýle.
Jenže tímto jsem si vyřešil jen zrakovou část. Ale co odkrytý zbytek hlavy?
Vzpomněl jsem si, že mám sebou čepici z moirového materiálu. V tu
chvíli jsem zalitoval, že aktuálně panovalo velmi slunné počasí a venkovní
teplota se motala kolem 20´C. Tím spíš jsem se aspoň těšil na popracovní
osvěžující koupel v 10stupňové řece :-)
Gabriel a Einar, další
fajn chlapík z Forestry association, dojížděli za námi Reykjaviku,
takže jsme začali ráno pracovat vždycky bez nich. Jedno takové ráno jsme začali
s prací a asi po hodině práce jsem uprostřed lesa našel křovinořez se
dvěma kanystry benzínu. V Českých zeměpisných šířkách, dle mého, něco
naprosto nemožného :-) Zdá se, že Islanďané se cítí opravdu bezpečně :-)
Poslední 3 dny jsme
měli k dispozici offroadový pickup s obsahem motoru 4.2l. Byl to
opravdu nádherný zážitek drandit s tímto polokamionem po lese. Ještě větší
vzrušení ve mně vzbuzovalo, že tuhle suprovou Toyotu budu řídit na konci
workcampu do Reykjavíku...ale o tom později. Jedna z pracovních činností
byla úprava prútočnosti horského potoka. Měl jsem radost, že jsem mohl
spolupracovat na této problematice s Francoissem, jenž studuje Hydrologii
:-) Celkově by se v Čechách mohli všichni inspirovat, jak se zachycuje
voda v krajině. Nikoliv narovnáváním řek, nikoliv stavěním hrází…Pojem
povodně je na Islandu cizí. A to tu jsou dešťové srážky mnohem vydatnější než
v ČR.
Gabriel nás musel opustit 2 dny před koncem
workcampu, jelikož ho čekala desetidenní expedice průvodcování po severu
Islandu. Poslední den workcampu jsme také pracovali. Sice jen asi dvě hodiny
ale žíly mi to netrhalo. Po té pro nás Einar připravil grilovačku. Sice jen
skromnou ale milou. Kolem 12 hod. jsme skončili a začali jsme pomalu a jistě
balit a připravovat se na návrat do civilizace. Poslední dny mi z tohoto
faktu bylo fakt ouzko. Měl jsem fakt velké nutkání zůstat v tomto
království přírody. Bez mobilního signálu, bez elektriky, bez internetu, bez
teplé vody, příprava jídla na dvouplotýnkovém vařiči …och jaká to nádhera.
Shodli jsme se, že pobyt zde by byl prospěšný pro lidi, kteří žijí ve stresu,
spěchu bez času na relax, odpočinek. Už existuje i návrh pro tento program:
“Therapy in the valey“ :-)
Tento workcamp byl v lecčems velmi
neobvyklý. Pracovali jsme na třech různých místech, tzn. i 3 různé ubytování.
Ve dvou případech jsme měli možnost spát zcela sami v dané místnosti, což na
workcampech není úplně zvykem.
Kolem 16. Hodiny jsme
definitivně opustili Bryndjuladur valey. Jeli jsme v dvoupočetné koloně.
V prvním offroadu jel Einar s dobrovolníky, za autem měli zapřažený
vozík s toitoikou. V druhém vozidle, spíše protraktoru jsem jel pouze
já. Cestu jsem si užíval neskonale. Nejen proto, že předeumnou po celou dobu
cestovala kadibudka, ale především jsem si užíval nekonečnou originalitu
Islandské krajiny.
Do nejseverněji
položeného hlavního města na světě jsme dorazili kolem 18. Hodiny. Krátce po té
jsem dorazil konečně do mého přechodného bydliště na Miklabraut. Bylo
neuvěřitelně fantastické šířit pozivitní náladu, kterou jsem načerpal během
uplynulých 14 dní.
Photos:
http://endriju.rajce.idnes.cz/SEEDS_032_FORESTRY_IN_THE_LAND_OF_FIRE_AND_ICE_16.6.27.6.2014/
Žádné komentáře:
Okomentovat