Forestry in the land of fire and ice 16-27.6.2014

Na můj druhý dobrovolnický workcamp v roli campleadera jsem se těšil dlouho dopředu. V popisu projektu totiž stálo asi toto: Projekt je určen pro milovníky přírody, pracovat se bude převážně v lese, dobrovolníci budou žít v tee pee, jídlo připravovat na ohni, sprcha pouze v řece, Brynjudalur valey je extrémně krásné údolí atd.

3 dny před začátkem projektu jsem obdržel info sheet, zjistil jsem že budu mít na starosti 3 dobrovolníky; 1 slečnu z Hongkongu ve stejném věku jako já a dva velmi mladé kluky z Itálie a Francie. Byl jsem plný pochybností, jak tohle bude fungovat, ale na druhou stranu mě těšilo to, že jsem byl na tomto workcampu nejstarší; Nikoliv jak na předchozím projektu v botanické zahradě, kde byli dva dobrovolníci starší než já.

Před začátkem projektu jsem mluvil s naším hostem Gabrielem z Francie, o než jsem z různých zdrojů slyšel samou chválu. Tento chlapík mi sdělil, že nastalo k drobné změně v našem projektu a že první týden budeme v normálním ubytování a pak se teprve přesuneme do tee pee. Měl jsem smíšené pocity z toho, že nebudeme v tee pee celou dobu projektu a na druhou stranu jsem cítil i částečnou úlevu, že si to nedáme celý dva týdny v indiánském stanu :-)

O to milejší překvapení pro mě bylo, když jsem se dozvěděl, že první dny budeme strávit v Ulfjosvatsn, kde jsem strávil 5 krásných dní těsně po mém příletu na Island na příjezdovém tréninku pro dobrovolníky EVS. Velmi pěkné deja vu :-) Byl jsem ale rád, že jsem zavítal opět do této oblasti, jelikož při mé první návštěvě jsem měl poraněný chodidlo, takže jsem nemohl lozit po kopcích.

Po krátkém ubytování v guest house, kde měl každý z nás soukromý pokoj,  jsme se pustili do práce. Měli jsme za úkol zbudovat regály pro dokumentaci icelandic forestry association. Touto činností jsme strávili asi dvě hodiny. Poté jsme se sbalili a vyrazili jsme na nákup potravin a poté vyzvednout 3. Zbývajícího dobrovolníka naší velké skupiny. Celkem sympatický francouzský mladík, značně zadrhávající s angličtinou. Velké štěstí pro něj bylo, že Gabriel pochází z Francie, takže když bylo potřeba…prováděl prostřednictvím jeho konzultaci.

Po návratu do Úljfjosvatsnu jsme se připravili na 3 denní expedici do Skógaru, kde jsme následující tři dny strávili budováním turistické stezky vysypávané z nadrcené kúry stromu. Práce to byla těžká, jelikož jsme museli materiál přemisťovat členitým terénem vlastní silou. Po dobu strávenou ve Skógaru jsme byli ubytováni v místní škole, takže byla opět možnost spát v privátním prostoru.

Středa 18. června. Můj 10 227. Den v tomto životě byl velmi fajn. Pracovali jsme jen dopoledne, poté jsme se přemístili do Skogar museum, které má 3 části; Folklórní, transport a open air museum. Část expozice se věnovala telekomunikačním prostředkům. Například zde byla k vidění stěna plná mobilních telefonů. Poté jsme navštívili bazén, který byl nedaleko. Byly to krásně strávené dvě hodiny. Vůbec po ranní dávce deště během naší práce. Do našeho přechodného působiště, skogarské školy, jsme se vrátili cca kolem 18. Hodiny. Gabriel potřeboval připravit Barbeque a nechtěl při tom žádnou pomoc, dobrovolníci žádali navštívit vodopád Skógafoss, který jsme měli sice téměř na dosah ale i tak bylo zapotřebí se přiblížit autem. Tak jsem cca po 7 týdnech sednul opět za volant a vyrazili jsme ke cca 7 km vzdáleného Skógafossu. Moje druhá návštěva tohoto vodopádu byla hezčí než na první, jelikož nebylo tak deštivo, ba dokonce na chvíli vysvitlo i slunko. Nad vodopádem se objevila i duha, připadal jsem si jak v ráji.

Po našem opětovném návratu už byl gril rozohněn. Gabriel se právě chystal začít grilovat masové kousky ovce, krávy a ryby :-) Malinkou grilovací specialitku jsem s i z tohoto večera odnesl recept na grilovanou houbu s vnitřkem plněným sýrem :-) Toto byly jedny z nejlepších narozenin, co jsem kdy zažil. Ani mi nevadilo, že jsem během večera měl jen jedno pivko.  

Práce ve Skógaru byla náročná, jednak díky velmi členitému terénu a taky náročnosti. Musel jsem třeba vynést lavici z dřevěného masívu do kopce, který měl převýšení cca 150 metrů. Do Úlfjosvatsn jsme se vrátili ve čtvrtek dopoledne. Během odpoledne jsme dali dohromady druhý regál a zbytek dne jsme strávili tříděním dokumentace Icelandic forestry association od roku 1940. Pátek dopoledne jsme věnovali úklidu domu. Gabriel dorazil po obědě, naložili jsme jeho offroadový pick-up a vyrazili jsme na cestu. Bohužel během balení bagáže jsem ztratil přehled o tom, kde mám fotoaparát. Už nebylo možné zkontrolovat mojí krosnu, která byla téměř na dně ložné plochy. Vyrazili jsme na cestu do Brynjuladur valey. Během hoďky a půl trvající cesty nám islandská krajina poskytla neopakovatelné pohledy.

Dorazili jsme úspěšně do cíle. Jen jsem si vzpomněl na poznámku z infosheetu, že Brynjuladur valey je extrémně nádherný. Můžu jen konstatovat, že tato informace je pravdivá. Následující týden jsme strávili v opravdovém království přírody. Na jedné straně údolí se nám naskytoval výhled na vodopád, na druhé straně konec řeky a pozvolný nástup severního ledového Atlantiku. Prostor pro nocleh nám sloužilo nádherné tee- pee. Podlaha byla vysypaná kůrou ze stromu.

První večer ve Valey jsme strávili přípravou dřeva pro kamna a tvorbou lžíce ze dřeva. Tato aktivita mé maličkosti moc dlouho nevydržela. Poté, co jsem se říznul během 15 minut dvakrát do stejného prstu, jsem konstatoval, že moje lžíce je vhodná možná tak do kamen. Další velkou časovou položku nejen první večer, ale i většinu všech večerů v tee pee, tvořilo hraní karet. Od Francoisse jsme se naučili velmi vtipnou hru, GoPo.

Smyslem této hry je mít na konci nejmenší počet karet s nejnižší hodnotou. Hráč má při tom všechny 4 karty položené před sebou na stole, hodnotu karty nevidí. Na začátku hry smí player kouknout pouze na svoje dvě karty. Zbytek je risk.

V sobotu jsme vyrazili na krátkou obchůzku po krajině. Mimojiné jsem zjistil, že pokud budu toužit po spojení s civilizací, musím ujít 30 minut chůze na mobilní signál. Většinou byl úspěch, že se mi povedlo odeslat pouze sms. Právě danou sobotu jsem potřeboval zjistit, jaké bude počasí v následujících dnech. Jednak kvůli celodennímu výletu ke Glymur waterfall, který jsme plánovali na neděli, ale také kvůli práci.

Netušil jsem, jak těžký úkol mě čeká. Jednak díky špatnému signálu, za dále v Reykjavíku byl onen víkend obrovský hudební festival. Mnoho dobrovolníku zde mělo nějakou práci, další dobrovolníci si užívali jako účastníci a třetí skupina lidí byli campleadeři workcampu, tudíž mimo město. Odhaduju, že nakonec přes 5 lidi se mi povedly sehnat zprávy o počasí :-) Předpověď byla pro neděli a pondělí velmi příznivá tak jsme mohli vyrazit. Po opětovném výstupu na vrchol Bryndjuladur valey jsne mohli už ze vzdálenosti přes 10 km vidět siuetu jednoho z největších vodopádu na Islandu. Při postupování krajinou jsme v jednom momentě narazili na plot, který vedl ocamcaď, pocamcaď. Jednoduše řečeno jsme neviděli konec tohoto plotu ani na jedné straně. Nadhodil jsem joke, že během našeho času, stráveného mimo civilizaci, došlo k převratu a ostrov byl rozdělen na jižní a severní část :-) Tato “bariéra“ byla naštěstí lehce překonatelná, takže jsme mohli bez větších obtíží pokračovat dálej. Pokud čekáte, že jsme šli pro krásných turistických značených stezkách, tak ano, po těch jsme nešli.

Mnohdy jsem měl pocit, že jsme po dlouhé době první, kdo touto panenskou krajinou prochází. Závěrečných 4-5(?) km byl opak. Šli jsme po stezce značené žluto-bílým symbolem. Stezka se kroutila mezi řekou Grýmsou a skalnatými převisy. Nevím proč, ale měl jsem trochu deja vu s americkým Grand Canyonem, ačkoliv jsem zde nebyl :-) Cesta byla čím dál tím náročnější a trochu byl znát jistý věkový rozdíl v naší grupě. Mladíci, plní adrenalinu a odhodlání se nezalekli téměř žádné překážky, zato já s Charmaine jsme jistý respekt měli. Proto například vyloženě závěrečnou část trasy jsme s rodačkou z Hong-Kongu neabsolvovali, jelikož bylo zapotřebí zdolat ze všeho nejdřív prudký a nepříjemný skalnatý převis. I z tohoto místa jsme měli Glymur waterfall jako na dlani, ovšem po shlédnutí fotek mladší části grupy jsem malinko zalitoval, že jsem nepokračoval v cestě…ale co…každej den není posvícení. Pohled do okolní krajiny opravdu bral dech. Líbí se mi hlavně to, že si příroda zde zachovává svou původní tvář a že sem nejsou organizovány houfně zástupy turistů.

V tomto ohledu použiji citaci z knížky Jaroslava Duška „Ze mě“. Popisuje zde příběh indiánů, od kterých chtěli běloši koupit jejich zem. Indiáni říkali, že nemůžou tuto zem prodat, protože jim zem nepatří. Indiáni jsou součástí země. Musím se přiznat, že jsem si připadal jak ten indián. Cítil jsem se, jako kdybych sem patřil odedávna.

Při cestě tam i zpátky jsme měli spoustu nástrah. Jedna z nich bylo přebrodění řeky. V tomto směru jsem nelitoval, že jsem jako obuv pro tuto výpravu zvolil pracovní gumáky, které jsem pro tento workcamp vyfasoval. Jednak proto, že moje pohorky, které mám už řadu let, projevily únavu materiálu. Za druhé také z důvodu, že boty, které jsem si vyhlédl v hrabáku také po krátké době používání vykazovaly jistou únavu. Celou trasu tam i zpět jsme zmákli za 8 hodin. Dohromady jsme ušli cca 23 km. Myslím, že celkem slušnej výkon na nedělní odpoledne :-)

V pondělí nás čekal první pracovní den ve Valey. Icelandic forestry association v tomto krásném koutu světa provozuje Christmass tree forest. Naším úkolem bylo vytvořit prostor pro nové stromky, uklidit popadané větve a klestí.  Společně s Filipem přijeli dva jeho kamarádi; holčina z Francie a týpek z USA, co přijel na dvoutýdenní dovolenou. Myslím, že měl celkem zajímavé zpestření času s bandou dobrovolníků uprostřed království přírody :-)

Práce nás bavila. Až na všudypřítomné velmi otravné mušky. K dispozici jsme měli 3 ochranné sítě, což je sice fajn, ale tato skutečnost není komfortní při počtu 4 lidí. Kdo jiný by se měl vzdát práva na síť než campleader že ano? :-) Říkal jsem si, že to bude snad v cajku. Ovšem po velmi krátké době soustavného moskíto ataku na můj obličej jsem změnil názor a začal jsem vymýšlet improvizium. Velmi se mi ulevilo, když jsem v chajdě s nářadím našel ochranné pracovní brýle. Jenže tímto jsem si vyřešil jen zrakovou část. Ale co odkrytý zbytek hlavy? Vzpomněl jsem si, že mám sebou čepici z moirového materiálu. V tu chvíli jsem zalitoval, že aktuálně panovalo velmi slunné počasí a venkovní teplota se motala kolem 20´C. Tím spíš jsem se aspoň těšil na popracovní osvěžující koupel v 10stupňové řece :-)

Gabriel a Einar, další fajn chlapík z Forestry association, dojížděli za námi Reykjaviku, takže jsme začali ráno pracovat vždycky bez nich. Jedno takové ráno jsme začali s prací a asi po hodině práce jsem uprostřed lesa našel křovinořez se dvěma kanystry benzínu. V Českých zeměpisných šířkách, dle mého, něco naprosto nemožného :-) Zdá se, že Islanďané se cítí opravdu bezpečně :-)

Poslední 3 dny jsme měli k dispozici offroadový pickup s obsahem motoru 4.2l. Byl to opravdu nádherný zážitek drandit s tímto polokamionem po lese. Ještě větší vzrušení ve mně vzbuzovalo, že tuhle suprovou Toyotu budu řídit na konci workcampu do Reykjavíku...ale o tom později. Jedna z pracovních činností byla úprava prútočnosti horského potoka. Měl jsem radost, že jsem mohl spolupracovat na této problematice s Francoissem, jenž studuje Hydrologii :-) Celkově by se v Čechách mohli všichni inspirovat, jak se zachycuje voda v krajině. Nikoliv narovnáváním řek, nikoliv stavěním hrází…Pojem povodně je na Islandu cizí. A to tu jsou dešťové srážky mnohem vydatnější než v ČR.

 Gabriel nás musel opustit 2 dny před koncem workcampu, jelikož ho čekala desetidenní expedice průvodcování po severu Islandu. Poslední den workcampu jsme také pracovali. Sice jen asi dvě hodiny ale žíly mi to netrhalo. Po té pro nás Einar připravil grilovačku. Sice jen skromnou ale milou. Kolem 12 hod. jsme skončili a začali jsme pomalu a jistě balit a připravovat se na návrat do civilizace. Poslední dny mi z tohoto faktu bylo fakt ouzko. Měl jsem fakt velké nutkání zůstat v tomto království přírody. Bez mobilního signálu, bez elektriky, bez internetu, bez teplé vody, příprava jídla na dvouplotýnkovém vařiči …och jaká to nádhera. Shodli jsme se, že pobyt zde by byl prospěšný pro lidi, kteří žijí ve stresu, spěchu bez času na relax, odpočinek. Už existuje i návrh pro tento program: “Therapy in the valey“ :-)

 Tento workcamp byl v lecčems velmi neobvyklý. Pracovali jsme na třech různých místech, tzn. i 3 různé ubytování. Ve dvou případech jsme měli možnost spát zcela sami v dané místnosti, což na workcampech není úplně zvykem.

Kolem 16. Hodiny jsme definitivně opustili Bryndjuladur valey. Jeli jsme v dvoupočetné koloně. V prvním offroadu jel Einar s dobrovolníky, za autem měli zapřažený vozík s toitoikou. V druhém vozidle, spíše protraktoru jsem jel pouze já. Cestu jsem si užíval neskonale. Nejen proto, že předeumnou po celou dobu cestovala kadibudka, ale především jsem si užíval nekonečnou originalitu Islandské krajiny.

Do nejseverněji položeného hlavního města na světě jsme dorazili kolem 18. Hodiny. Krátce po té jsem dorazil konečně do mého přechodného bydliště na Miklabraut. Bylo neuvěřitelně fantastické šířit pozivitní náladu, kterou jsem načerpal během uplynulých 14 dní.

Photos: 

http://endriju.rajce.idnes.cz/SEEDS_032_FORESTRY_IN_THE_LAND_OF_FIRE_AND_ICE_16.6.27.6.2014/

Mezinárodní dobrovolnický workcamp v botanické zahradě (27.5-7.6.2014)

Co jsem nestihl v Čechách, zažívám na Islandu :-) Jako další zkušenost do kategorie “poprvé“ můžu zařadit vedení mezinárodního dobrovolnického workcampu. Byl jsem delegován jako campleader 4členné skupiny dobrovolníků na dvoutýdenní projekt v místní botanické zahradě.

Předcházelo tomu týdenní intenzivní školení, příprava, průběh, kurz první pomoci,  evaluace…“A Pane Lórenc, co všechno obnáší dělat campleadera dobrovolnického workcampu?“. No to víte…musíte umět zajistit:

·         Zajištění fungování skupiny dobrovolníků jako týmu, řešení konfliktů a problémů

·         Koordinace a zajišťování denních potřeb skupiny, jakožto stravování, volnočasové aktivity, dodržování denního harmonogramu,

·         Organizace práce, motivovat dobrovolníky k práci,

·         Podpora hostitele při přípravě neformálních vzdělávacích aktivit,

·         Pravidelná, průběžná evaluace se skupinou

·         Kromě jiného také campleader musí umět vysvětlit co se má dělat a jak se to má dělat

·         Volit parterský přístup, zahrnovat ostatní do společných rozhodnutí,

·         Ptát se na názory ostatních, umět příjmout kritiku,…

….a takhle bychom mohli pokračovat do aleluja.

Práce campleadera začíná cca dva dny před workcampem, kdy musí kontaktovat hostitele, v tomto případě ředitele botanické zahrady. S panem Pjӧrbjӧnsonem jsem si domluvil schůzku na páteční odpoledne. Dozvěděl jsem se, že náplní naší práce bude převážně zahradnická činnost jakožto setí trávy, odplevelování, čištění kamenů atp. Ten samy den jsem také dostal seznam dobrovolníků a už  na první pohled jsem si řekl, že to bude jedno velké dobrodrůžo. Jednak rozdíl mezi nejstarší a nejmladší dobrovolnicí činí 19 let, dva dobrovolníci jsou starší než já, generový poměr činil jeden chlapík z USA, ku třem dívkám z Ruska, Jižní Koreje a Tchai-wanu. Jak jste mohli zjistit, tak země původu jednotlivých účastníků zní víc než exoticky :-)

Ok, takže máme už všechno připraveno, hlava nabitá instrukcemi co a jak, bágl sbalený a může se jít na věc. Poslední hodiny před Workcampem strávím kont rolováním poznámek, jestli mám všechno zařízeno a nervózně čekám na příjezd Franka, fajn chlapíka z Itálie, jenž plní funkci dvorního řidiče naší organizace SEEDS. Vzhledem k tomu, že jedna ze zásad campleadera je být na meeting-pointu 15 minut před stanoveným termínem, tak jsme byli předběžně domluveni, že mě vyzvedne na Mikla čtvrt hodiny poté, co odbije pátá. Jenomže; pátá odby(i?)la, následující akademická čtvrthodina jakbysmet a Franko nikde. Tak jsem si v duchu pomyslel ok, stále jsme v limitu. Jenomže čas na hodinách utíkal směle rychle, půl pryč, 40 minut po páté pryč, tak volám s mírnou obavou Frankovi co se děje. Na druhé straně telefonního hovoru mi bylo sděleno klidným hlasem, že všechno je v pohodě a že je kousek od mého Islandského bydliště. Nakonec uběhlo ještě pár minut a chvíli před šestou konečně brzdí šedý mikrobus s RZ: SEEDS2 před naším barákem. Během chvilky jsme dorazili na Hverfisgata 32, kde se nachází ubytování pro krátkodobé dobrovolníky. Po krátkém seznámení a naložení jejich bagáže jsme vyrazili do naší destinace v areálu Botanické zahrady, zvané Eriksús. Dvoupatrový dům stářím odhadem z 60. let minulého století, slouží jako útočiště pro řidiče SEEDSu. Dále tu jsou ubytováni dobrovolníci krátkodobých workcampů, které na sebe navazují během celého léta. Takové workcampy jsou dva; Photomaraton a Botanic garden in Reykjavik. Workcamp, který mi byl svěřen je 3. v pořadí a po tomto workcampu zde bude dalších 6 do konce podzimu.  I když v době našeho příjezdu měl photomaraton pauzu, tak zde byli jeho koordinátoři Bart z Holandska a Kwon z Jižní Korei. Driverskou jednotku tvoří kromě výše zmiňovanného Franka také Greg, 27letý maďar co umí vynikající langoše, které nemají vůbec nic společného s tím, co znáte ze stánku. Do třetice tu bydlí také Vincenzo, 26letý Frantík, pravděpodobně s tureckými kořeny, ale o tom pssst :-)

V metodice pro campleadery stojí, že by první večer měl připravit něco k jídlu něco sám pro ostatní s přispěním ostatních zúčastněných. Na dotaz, zda-li mi chce někdo pomoci s připravou se nabízely pomocí hned ¾ zúčastněných, tak jsem přenechal aktivitu ostatním. Přecejen jedno známé voluntérské pořekadlo zní: Dobrovolnosti se meze nekladou :-) Po večeři jsem zmínil, že uskutečníme krátký seznamovací program. Bohužel ze školení jsem byl připraven na mnohem  početnější skupiny takže jsem musel improvizovat. Na jediný oficiální bod programu, pominu-li vybírání účastnického programu, bylo motivační cvičení“Hope for expetation“ kdy každý ze zúčastněných měl zmínit své naděje, obavy a to co může přinést do svého projektu. Došlo na vskutku zajímavé názory a ideje. Zbytek prvního večera probíhal v klidu. Spát jsem šel brzy.

Práce v botanické zahradě začínala každý den ráno v 8 hod. Cítil jsem se jako vedoucí oddílu na táboře, když jsem témě každé ráno kontroloval dobrovolníky, zda-li vstali a probudili se. První pracovní den jsme se probudili do deštivého rána. Proběhla krátká představovačka s ředitelem a personálem botanické zahrady, kterému budeme na následující dva týdny k ruce.Poté následoval za deštivého počasí krátký exkurs po areálu botanické zahrady, seznámení  s naším pracovištěm. Měly nás na starosti 2 studentky VŠ, Kvidrum a Seyrum. Mohly se nám věnovat, jelikož už měly prázdniny. Říkal jsem si dobrá na konci května, proč ne? Poněkud více jsem byl překvapen tím, že studenti na Islandu, a je jedno jaký stupeň vzdělávání studují, mají prázdniny od začátku května do konce září. V té chvíli jsem zatoužil vrátit se do školní lavice, nejlíp té Islandské :-)

Ale zpátky k práci. První den jsme se převážně věnovali rozmisťování humusového materiálu v arboretu botanické zahrady. Mimochodem během dvou týdnů jsem zde objevil celou řadu stromů, kterých jsou u nás plné lesy, jako například buk lesní, lípa srdčitá atd. Během dvou týdnů práce v botanické zahradě si dovoluji tvrdit, že se ze mě stal specialista přes odplevelování a setí nové trávy. Dívky povětšinou sázely nové květiny podél cest. Postupně se během projektu sem tam někdy vyostřovala nálada ve skupině.

Například lejdy z bývalého sovětského svazu….ze začátku jsem její přítomnost velice kvitoval, byla znalá ,prostředí, jelikož se předtím účastnila photomaratonu, takže v arrivalday nám třeba poskytla exkurs po našem domově na následující dva týdny…jenomže…Náš vztah se postupně začal velmi zajímavě vyostřovat…Jeden příklad za všechny: Jednoho dne odpoledne po práci byla na programu prohlídka ZOO…to skupina odmítla, jelikož se nejedná o klasickou zoologickou zahradu s žirafami, slony, tygry…ale jsou zde k vidění koně, ovce, možná polární liška atp. Řekl jsem Ok, tak můžeme jít na Thermal beach,“ne venku prší“(během 5 minut přestalo a svítilo sluníčko….jak známo na Islandu se mění počasí velice rychle)…Tak dobrá můžeme jít do nějakého muzea(nabídl jsem 3 různě tematické expozice, navíc se vstupem zdarma“ne,ne,ne“….5 minut poté za mnou přišla ta samá osoba s dotazem, co mám v plánu dělat…Měl jsem co dělat abych udržel emoce na uzdě… Ve finále jsme šli hromadně i photomaratonem do downtown na  happy hour do „“Bar Lebowski“. Výše zmiňovaná ve finále zůstala na základně v Eiriskusu. Bar Lebowski vznikl na motivy stejnojmenného filmu “Big lebowski“. Je zde velmi nápaditá výzdoba. Době happy hour, které se konají téměř v každém baru v Reykjaviku, při zakoupení piva dostanete kupón na další pivo zdarma.

Poměrně dost aktivit jsme měli se souběžně probíhajícím Photomarathonem. První ze společných aktivit byla “intercultural night“, kdy každý ze zúčastněných sdělí ostatním: 5 věcí, co má na své zemí rád, 3 věci co nemá rád a jednu věc co si myslí, že nikdo  neví o jeho zemi. Při představování ČR měl největší úspěch můj “dislike point“o našem panu prezidentovi a jeho viróze při otevírání korunovačních klenot :-)  Dále pak jsme měli společnou “International dinner“, kdy každý ze zúčastněných měl udělat jídlo typické v jeho zemi. Moje bramboráky se povedly jakž takž. Moc mi chutnaly Gregovy maďarské langoše, které nemají zdaleka nic společného s těmi, co znáte ze stánku. Team Korea se také vyznamenal svou pestrou a zdravou kuchyní.

Dny jsme nestrávili pouze prací. Dobrovolníci si užili půldenní výlet do Blue lagoon a Golden cirkle. V těchto destinacích už campleader byl, takže se výletů nezúčastnil, z čehož plyne, že měl volno, což s velkou radostí uvítal.

Naopak jsem nevydržel, když bylo v plánu whale watching. Opravdu nádherný zážitek být v bezprostředním kontaktu s velrybami.

Další trip, kdy jsem se připojil k “botanical garden“ teamu, byla expedice na volcano Hekla. Museli jsme si vypůjčit auto z půjčovny. Bylo nám přiděleno terénní vozidlo KIA SPORTAGE. Opravdu zajímavý pocit z jízdy. Když jsme dorazili do Hekla Info centre, tak dáma se nás se zděšeným výrazem v tváři ptala, jestli jsme si opravdu jisti, zda-li chceme jít opravdu na Heklu. Poslední erupce byla před 14 lety a Hekla je přitom aktivní cca každých 10 let. Větší jistotu jsem neměl ani poté, co chtěla abych jí tam zanechal moje telefonní číslo.

Auto jsme zanechali u rozcestníku a vydali jsme se na cestu. Procházeli jsme krajinou, která nejevila skoro žádné známky života; všude jen kameny, skály, hory, říčka….sem tam někdy jsme narazili na zbytky kostí…Ze srandy jsem říkal, jestli nejsou pozůstatky dinosaura…pravděpodobně se ale jednalo o pozůstatky zatoulané ovce.

Zhruba po třech hodinách cesty nám začala otvírat náruč lady Hekla. Už z dálky byly patrné stopy lávy táhnoucí  se od vrcholu až k patě kopce. Nebyla zde žádná značená cesta takže jsme se vydali střemhlav směrem vzhůru k vrcholu. Na vrcholu sopky se stále držel sníh, se kterým se dobrovolnice z Tchai-wanu setkala poprvé v životě. Opravdu zajímavé :-)

Druhý týden workcampu utíkal jako voda. Počasí nám ukazovalo svojí pravou islandskou tvář. Chvíli pršelo a během 5 minut jsem se svlíkal do trička pro nesnesitelné vedro. Předposlední den workcampu jsem si pravděpodobně taky přivodil úpal :-) To jsem opravdu nečekal, že se mi stane zrovna na Islandu. No vůbec tenhle den nebyl vůbec dobrý den pro mě a mojí karmu. Každé pondělí jsme dostali v botanické zahradě na výběr co chceme jíst ten daný den. Na výběr jsme měli ze dvou chodů. Předposlední den byl výběr buď rybích filet nebo koňského masa. Dal bych ruku do ohně za to, že jsem si vybral rybu. Nicméně mi bylo sděleno, že mám dnes koně….Ochutnal jsem jedno sousto a musel jsem celý oběd odnést. Mám spoustu kamarádů co vlastní a jezdí na koni a tohle opravdu není nic pro mě. Závěrečný den jsme pracovali jen do 13. Hodin místo obvyklých 15. Hod. Poté následovala závěrečná barbecue. Byl krásný slunečný den. Bohužel všechno jednou končí a tato barbecue nebyla výjimkou. Uronily se nějaké slzičky, bez toho by loučení nebylo to pravé. Po zbytek odpoledne jsem vyhlásil free time... Sám jsem toho měl taky plný kecky, potřeboval jsem připravit nějaké materiály na závěrečnou evalvaci…Dobrovolníci měli domuvený sraz s částí lidí z photomarathonu, kterým jejich workcamp skončil a já jsem vyrazil na focení západu slunce spolu s camleadery photomarathonu a drivery. Bylo velmi pěkné počasí, sem tam nějaký ty mráčky; Podmínky přímo skvělé. Naskytly se nám přímo spektakulární záběry na hladinu moře a nad ním do oranžova rozpálené slunce. Závěrečný den bylo krásné počasí. Úklid všech bytových prostor proběhl hladce. Zbývalo po dvou týdnech opět sbalit bágl a vyrazit směr domů.

Uplynulé dva týdny mi daly velkou lekci. Mám-li použít přirovnání třídních učitelů, kteří nezapomínají na svou první a poslední třídu, kterou vedli, tak stejně tak já nezapomenu na svůj první mezinárodní workcamp, který jsem vedl…Ne v ČR ale na Islandu…Uvidíme jestli se dočkám někdy i premiéry na domácí půdě :-) 

Fotky : http://endriju.rajce.idnes.cz/International_voluntary_project_Botanical_garden_Reykjavik_27.5-7.6.2014/

Training workcamp in Eyrabakki

Po příjezdovém školení jsem strávil v Reykjaviku jen pár dní…ve středu 7. Května jsme se vypravili na treninkový workcamp na jih Islandu. Vzhledem k tomu, že nás do této oblasti mířilo cca 12 lidí, tak jsme jeli dvěma vozidly, mikrobusem a cliem. Franko, 60letý ital, který je na Islandu na dlouhodobém dobrovolnickém projektu a zároveň zajišťuje logistiku pro naší organizaci SEEDS, nechal ovšem u Clia zapnutá světla…takže když jsme všichni nastoupili do aut a byli připraveni k odjezdu tak menší francouzské vozidlo nenastartovalo…Startovací kabely byly na dně kufru mikrobusu, plně zaplněného našimi bágly. Takže následovalo vyložení, nalezení kabelů, nastartování, naložení kufrů zpět a mohli jsme konečně vyrazit. Už jsem asi pokročil v adaptaci natolik, že už jsem nepotřeboval vyblejsknout každej kopec, každej kámen…ale přesto jsem párkrát neodolal. Myslím, že mě Islandská krajina bude neustále překvapovat po celou dobu mého pobytu. Asi po hodině cesty jsme dorazili do cíle. Bylo nám deklarováno, že budeme na nějaký farmě dělat zahradní práce, tak jsem čekal, že to bude pro nějaký komunitní centrum či tak něco…

Nakonec jsme pracovali na malém hospodářství s pár slepicemi. Přivítala nás paní domácí, Helga, prostorově výraznější paní, matka 4 synů, manželka vezeňského dozorce, který to měl do nejstřeženější věznice na Islandu cca půl km daleko, takže jsme 10 dní koukali ze zahrady na toto zařízení. Po krátkém přivítání Helga s jejím mužem Orkurem řekli, že potřebují odjet ještě na nákup, takže nechali doma 7 úplně cizích lidí…Docela zajímavé projevení důvěry :-)

Po krátkém rozkoukání jsme se seznámili s naší pracovní náplní.Na následujících 10 dnů jsme měli za úkol

·         Vybudovat kamenou stezku vedoucí napříč zahrádkou

·         Postavit dva green housy pro pěstování zeleniny

·         Obdělat malé rodinné poličko

·         Zasázet brambory

·         Odplevelovit trávu u příjezdové cesty

Musím podotknout, že někteří účastníci workcampu,včetně camp-leadera, měli trochu problém s posláním tohoto projektu, jelikož práce byla realizována na soukromém pozemku pro rodinu. Tak je na místě obava, jak to bude s využitím pro veřejnost. Od toho tu dobrovolníci nejsou a myslím, že tímto je pošlapáván smysl dobrovolnické práce….na druhou stranu je to za účelem zlepšení prostředí…Utěšoval jsem se tím, že můžu při některých činnostech, jako třeba budování stezky z kamenů, zúročit zkušenosti nabité během roku a půl dlaždičení.

Na tomto projektu nás bylo dohromady 7 lidí. Se všemi jsem strávil před tím 5 dní na arrival traininku, tak jsem předpokládal, že to bude bez problému, ale zdání klame. Jedna holčina, jenž pochází ze země našich severovýchodních sousedů, začala vůči mě mít dosti nevybíravé chování. Kdybych byl na ní nějak hnusnej nebo tak něco tak neřeknu ani popel, ale když se s snažím bejt s každým v pohodě, bez konfliktů….a dotyčná má problém mi ráno odpovědět na pozdrav good morning tak už fakt nevím…Naopak jí nedělalo problém žalovat na mě…bylo to sice jednou ale posuďte sami. V domě Orkuna a Helgi, kde normálně žije jejich 6členná rodinka a na 10 dní nás bylo celkem 7 dobrovolníků, byla jedna koupelna. Asi třetí den šla dotyčná po mě do koupelny, kde byla vyhraněná zóna kde se nesmí šlapat s mokrými nohami. Když se tak stane, tak zde bylo uchystáno koště na setření. Onoho dne jsem zapomněl po sobě setřít, moje“milovaná“ kamarádka mě na to upozornila, tak jsem se jí omluvil s tím, že to samozřejmě uklidím po sobě…dotyčná ale hned vyrazila za Celine, vedoucí workcampu, že jí to musí říct….tak jsem jí následoval…Musím říct, že jsme s naší campleaderkou zůstali nepochopeně na sebe koukat proč Justýna řeší takovou prkotinu….Myslím, že žalování je záležitost děti a ne pro cca 25letou holku…hold každej dospíváme asi v různou dobu…

Měli jsme postaráno i o jiné dramatické situace; Ve čtvrtek 8. Května večer, už bylo po práci, odpočíval jsem na pokoji. Najednou se celý dům na 5 vteřin otřásl, možná problikla i eletrika ale to nevím jistě, jelikož v 9 večer tu je stále super světlo :-) Tak jsem vyrazil ven zjistit co se děje. Před barákem jsem potkal Orkura a ten říkal s potulným úsměvem, že jsou na to tady zvyklí. Ve vzdálenosti 30km od jedné z nejaktivnějších sopek na Islandu se pomalu není čemu divit. V těsném sousedství jejich baráku je mezi dalšími domy jedna volná parcela. Dozvěděl jsem se, že zemětřesení v roce 2009 bylo natolik silné, že to zdemolovalo celý dům.

 Víkend 10. a 11. Května jsme procestovali kompletně celý jih Islandu. V sobotu jsme nejdřív zastavili u pobřežního majáku. Musím říct že když jsem stál na kraji útesu a díval se dolů cca 50 metrů na hladinu moře, která se rozbíjí o drsná skaliska, tak mi jen naskakovala husina. Za krásného slunečného a větrného počasí jsme zde měli piknik. Poté jsme se přemístili krajinou plnou vyřelých skalisk ke Grindavíku, kde se nachází jedna z největších turistických atrakcí na Islandu, tzv. Blue lagoon. Krajina plná malých a středně velkých jezírek plných modré vody napájené z místních termálních pramenů…. Na tomto spektakulárním místě jsme strávili něco přes hodinu. Poté jsme se přemístili ke Gejser guna. Při příjezdu na parkoviště nás přivítal chlapík v kroji hrající na dudy. Kromě něj i všudypřítomný charakteristický zápach vycházející z gejzírů. Stále bylo slunečno doprovázeno střídavým nárazovým vítrem. Opravdu supr záležitost, když vám najednou třeba na jednu minutu začne proti vašemu obličeji foukat tento charakteristický dým.

Další bod programu byla návštěva mostu mezi dvěma kontinenty. Jak známo tak Island leží na hranici dvou tektonických vrstev, Severoamerické a Euroasijské. Měl jsem tu čest vstoupit na 5 minut bez jakýchkoliv pasových či jiných kontrol na americkou půdu.

Bylo k 18. Hodině, už jsem pociťoval značnou únavu tak už bych byl uvítal návrat do našeho dočasného domova v Eyrabakki ale 2 lidi poněkud nedemokraticky rozhodli, že navštívíme nějaké lávové město. Zastavili jsme na kraji silnice. Všude kolem byla krajina pokrytá šedavým mechem, takže jsem měl vskutku pocit, že se jedná o měsíční krajinu. Vydali jsme se na cestu směrem, kterým mělo být ono lávové město. Pociťoval jsem únavu čím  tím víc…asi po třech kilometrech chůze stále stejnoou měsíční krajinou jsme se ve tříčlenné skupince rozhodli, že dál nepůjdeme s ostatními a, že na ně počkáme…Čekali jsme asi hodinu, kterou jsme strávili diskuzí o tom co je víc….Jestli nábožeství nebo věda…No byla to celkem vtipně strávená hodina času :-) Díky bohu poslední bod programu byla exkurse okolo horského jezera s modrou vodou, kde jsme potkali další dobrovolníky z naší základny Miklabraut 40 v Reykjaviku a poté jsme konečně vyrazili směr k našemu dočasnému domovu v Eyrabakki.

V neděli jsme vyrazili na výlet až po obědě. Slunce definitivně zapadá kolem 23:30 tak času je spoustu. Obloha neměla už tak azurovou barvu, spíš naopak. Byla zatažená jak divadelní opona. Vyrazili jsme ještě dál na jih než den předchozí. Naše první zastávka byla Seljalandfoss, komplex asi 4 vodopádů různých velikostí. Největší z nich byl vysoký 65 metrů. Zde jsme strávili asi hoďku času. Poté jsme se přesunuli k dalšímu vodopádu, Skogafoss. Po vyšlapání asi 400 schodů se nám naskytl výhled do údolí z vršku vodopádu :-) Další bod programu byl exkurs na okraj oblasti ledovce jenž ukrývá vulkán Ketla. Při pohledu na krajinu jsem si zde už fakt připadal jak na jiným světě. Drsná kombinace ledu, kamení a sopečného popela brala jen dech. Byl to opravdu výživný výlet po oba dva dny.

V pondělí jsme po práci vyrazili na krátký výlet do Solheimaru, kde bydlí dvě dobrovolnice, které jsme potkali na arrival trainingu. V Solheimaru je komunita lidí čitající přes 100 členů, která se velmi zajímá o udržitelné zemědělství. Jedna z dalších zajímavostí je, že tu mají kostelík vybudovaný v roce 2005. Poté jsme absolvolali koupačku za slunečného počasí v nekrytém bazénu. Znovu jsem přemýšlel jestli jsem něco podobného podniknul ve stejném období v polovině května v ČR…nedopátral jsem se :-)

V úterý jsme začali kopat základy pro velký green house určený k pěstování zeleniny. Řeknu vám, že vykopat 1 metr hlubokou díru do země o rozměrech 50x50cm není úplná prča. Poté následovalo usazení 3metrových kůlů,  namíchat beton jehož fixační složku tvořilo kamení z lávy….a bylo hotovo…tahle činnost nám zabrala ve skutečnosti den a půl :-) Poslední den naší práce jsme se přemístili na předměstí Reykjaviku, kde žije Ester, ségra naší dočasné paní domácí. Ester potřebovala pomoci s odplevelením pole pro pěstování brambor. Přes den párkrát sprchlo…že by Islandské klima začalo konečně ukazovat svou pravou tvář? Uvidíme 
fotoz: Projekt 
http://endriju.rajce.idnes.cz/Training_worckamp_Eyrabakki_6-16.5.2014/
Fotoz z víkendu 
http://endriju.rajce.idnes.cz/Weekend_trip_south_of_Iceland_10-11.4.2014/

Arrival training pro EVS dobrovolníky Úlfjosvatsn//29.4.-4.5.2014

Jedna z povinností dobrovolníka Evropské dobrovolné služby(EVS) je účast na arrival traininku, organizovaném národní agenturou dané země, ve které má dobrovolník projekt. Měl jsem to štěstí, že toto víkendové školení se konalo na samém začátku mé islandské mise od 29. Dubna, tj. 3 dny po mém příletu. Jednoduše proto, že to probíhá třeba jednou za půl roku, takže se zúčastnili i třeba tací, co už jsou na Islandu přes 3 měsíce. Z mojí hostitelské organizace SEEDS, a zároveň z našeho velkokapacitního baráku, se zúčastnilo hned 11 volunteeru. Franko, 55letý Ital, který zajišťuje logistiku, nás dovezl k autobusu národní agentury, který byl přistaven v centru Reykjaviku. Říkal jsem si, že když jen nás je 11, tak by nás celkově mohlo bejt kolem 50 lidí. O to větší překvapení při pohledu na name-list bylo, že nás má bejt dohromady 22! “Naše jedenáctka“  obsadila celý zadek autobusu, takže sme tvořili jakýsi uvítací výbor pro ostatní příchozí dobrovolníky.

Nejdříve přiběhly dvě bláznivý Italky, následovaly je 2 skautky z Polska a Německa, poté další holčina z Polska a týpek z Malty, jakožto greenmessengeři.

Vyrazili jsme na cestu. Poprvé mimo město. Hned za hranicemi Reykjaviku se nám otevřela velice spektakulární, zároveň velmi drsná a  přírodní tvář Islandu; Kopce, respektive horní masívy obseté balvany, do toho sem tam jezero, horská říčka…celek dotvářely pastviny na kterých se spokojeně pásli koně. Během dvouhodinové cesty jsme nabrali 3 holčiny ze Španělska, Portugalska a Kypru.

Již v kompletním počtu jsme úspěšně dorazili do kempu Úfjosvatsn, kde na nás čekaly, už na první pohled, velice laskavé dámy z Islandské národní agentury, Ragga a Elísabeth. Následovalo ubytování na chatkách. Pokud si představujete takové ty české klasické chatičky, 2x dvoupatrové postele, rozlámané skřínky z dřevotřísky…tak ano, v takových jsme nebydleli.

Z grantu EU nám byl poskytnut na následujících 5 dní pobyt v 2patrových chatkách, s koupelnou, velice dobře vybavenou kuchyní, obývákem s koženým gaučem a křesly, TV(sice nefunkční) a součástí každé chatky byla venkovní výřivka, tzv. hot spot.

Došlo k zahájení programu, následovaly klasické seznamovací hry na zapamatování si jmen ostatních. Jedna z hlavních aktivit pro první večer bylo najít si partnera do dvojice a během 25 minut se s ní(m) seznámit natolik, abyste byli schopni během 1 minuty o něm něco říct.

Já byl v dvojici s Analeese z Kypru, musím říct, že to je velice zajímavá holčina; Minulý rok v létě dokončila univerzitu, od té doby cestuje. V Egyptě, Tunisu a Maroku strávila čtvrt roku. Nějaký čas strávila také v Bulharsku, Turecku a Řecku. Je velmi umělecky založená, umí hrát na piano a ráda maluje.

V 19. Hodin skončil oficiální program. Vzhledem k tomu, že se ještě zdaleka neschylovalo k západu slunce, tak jsme vyrazili na lehkou procházku po okolí. Byl jsem fascinován jednak okolní, na půl měsíční krajinou, ale také množstvím ptáků, které se zde pohybovali a kteří vydávali také hodně zajímavé pazvuky :-) Z prochajdy jsme se vrátili před 23. Hod. a venku bylo takové pološero…nicméně obloha směrem na západ byla stále obarvená červánky.

Druhý den ráno jsem se snažil eliminovat puchýřové zranění na chodidle z předchozích dnů; bohužel výsledek nedopadl vůbec příznivě. Skončil jsem se strhnutou kůži přes třetinu chodidla a krve jak z vola.

Odpoledne jsme se rozdělili na skupinky po 3-4 osobách a měli jsme za úkol udělat prezentaci o Islandu na různá temata, jako např. kulturní život, turistické cíle, umění….Já byl ve skupince, která se věnovala zvyklostem, tj. co Islanďané dělají a co nedělají. Můžu považovat za malé osobní vítězství, že do negativních bodů se mi povedlo prosadit návrh, že Islanďané nepoužívají vlak. Je to z toho důvodu, že na Icelandu nejsou žádné koleje :-)

Ve čtvrtek jsme věnovali podstatnou část dne lekci Islandštiny.  Musím říct, že to bude velké zadostiučinění, pokud se za tu dobu co tu budu, naučím aspoň základní fráze :-) V pátek 2. Května byl na programu celodenní výlet. Nejdříve jsme zavítali na Skálhol, nejstarší poutnické místo na Islandu. Na místě jsme našlí malý kostelík s velmi vřelým farářem, kterému během výkladu začal zvonit jeho dotykový telefon a asi půl minuty se ho snažil utišit. Po celém kostelu se při tom rozlehl smích J Vedle kostelíku byla stará krčma s travnatým porostem na střeše. Z tohoto místa byl poměrně dobrý výhled do okolní krajiny. Jeden ledový kopec svou dominací převyšoval ostatní, tak mě zajímalo co je to zač. Při bližším prozkoumání mapy jsem zjistil, že jsme asi 30  km od  vulkánu Hekla J

Poté jsme zavítali na farmu, kde mladý farmář chová krávy a zároveň má restauraci. Obě činnosti provozuje ve chlívě rozděleném na 2 části.  Musí to bejt něco pro humanisty dívat se na svůj budoucí oběd J Na beef steak nedošlo, ale za to jsme zde dostali výbornou houbovou polévku a delikatesní točenou zmrzlinu.

Jako poslední bod programu celodenního výletu byla návštěva fontana spa centre. Bohužel vzhledem k povaze zranění mého chodidla jsem nemohl do vody, tak jsem čekal ve vstupní hale bazénu. Musím říct, že mi čas uběhl poměrně rychle, protože když začali ze sprch po hodině a půl vylézat první lidi, tak jsem neměl ještě zdaleka dočtené veškeré prospekty.

Zpátky do kempu Úfjosvatsn jsme dorazili asi kolem 18. Hodiny, ale už tou dobou připravoval personál místní restaurace stolování pro naší poslední večeři. Podávaly se nadívané jehněčí kousky. Zde se hodí podotknout, že velice dobře bylo postaráno také o vegany, kteří tvořili cca pětinu našeho kolektivu. Ne jednou jsem degustoval jim připravované projekty a pokaždé to byl vskutku gurmánský zážitek.

Musím konstatovat, že 5denní arrival trainink byl pro mne vskutku přínosným….Nasbíral jsem velice mnoho povědomí o Islandu, vedení workcampů, zvyklostí Islanďanů, něco málo z Islandštiny a hlavně jsem po dobu 5 dní byl s bandou skělých lidí . 

Foto: http://endriju.rajce.idnes.cz/Arrival_training_for_EVS_volunteer_s_Ulfjotsvatn_29.4-4.5.2014/

Spánkový deficit jsem dohnal znamenitě, spal jsem přes 10 hodin, což je na moje poměry vskutku dlouhá doba :-) Ráno jsem se tedy probudil, na bytě byla jen moje room

První kroky po Islandské půdě

Přistání proběhlo v pořádku. Po odbavení jsem si vyzvedl bágl, zašel jsem si koupit jízdenku a poprvé jsem vkročil na Islandskou půdu. Už během letu bylo vidět, že svítí sluníčko a obloha je téměř bez mráčků, nebo-li takzvané azůro :-) Můj bus jsem našel v pohodě, stihl jsem krátce pokecat s busdriverem, který mě asi během 5ti minut naučil výslovnost oné známé sopky, která bouchla před 4 roky a díky tomu nelítala letadla po celé Evropě. Tak doufám, že bude nějaká možnost se podívat na Ejafjatajokut :-) Během cesty do mé cílové stanice jsem absolvolal jeden přestup. Řidič mikrobusu, do kterého jsem přestupoval se jen zeptal jaká je moje cílová stanice přičemž vůbec nechtěl vidět můj cestovní jízdenku :-) 

Když jsem dorazil do cílové stanice Alba questhouse, tak jsem měl instrukci prozvonit jednu z dobrovolnic. Netrvalo dlouho a za chvíli mě vyzvedla usměvavá Alina původně z litvy a než bys řekl švec, tak jsme došli k mému budoucímu budovu. Jedná se o 3podlažní dům, na každém patře jsou 2-3 pokoje, na každém bydlí 3-4 dobrovolníci holky-kluci dohromady. Dále kuchyně, obývák koupelna. Já bydlím na pokoji s Francouzkou, Běloruskou a Bulharem. Jinak dále jsou zde dobrovolníci z Italie, Litvy, Lotyšska, Maďarska, Ruska, Španělska, holčina ze Slovenska atd...

Ačkoliv jsem pociťoval značný spánkový deficit tak jsem pocíťoval značný spánkový deficit tak mě polila živá voda a najednou se mi nechtělo vůbec spát. Naproti přes ulici je krásný parčík, kam sme šli házet s Frisbee, nicméně tuto aktivitu znemožňoval všudypřitomný vítr... 

Diego, urostlý španěl s kňírkem a výraznými bílými oky, mi nabídl jestli nechci jet do bazénu. Zeptal jsem se jestli je to outside či  inside, dozvěděl jsem se že je to venku tak jsem se těšil že to bude u nějakýho horkýho pramene. Od Alberta jsem si vypůjčil kolo, na které jinak stojí záloha 80 € takže asi budu muset založit sbírku na tuto kauci, jelikož jsem jinak docela socka :) Do báglu jsem si naházel koupačky, ručník a víc jsem toho nepotřeboval….tak jsem se netáhnul třeba ani s peněženkou…což se posléze projevilo jako chyba, protože jsem zjistil, že jedeme do parádního areálu, kde se platí vstupné cca 3 € ale za ty služby se to fakt vyplatilo. V areálu je k dispozici velký klasický bazén, po obvodu asi 5 výhřivek s odstupňovanou teplotou vody 33, 36 , 40 a 44´C. V poslední uvedené teplotní kategorii jsem vydržel ani ne 2 minuty.

 Byly to parádní dvě  hoďky krásně stráveného  času. Jo a za zmínku stojí také to, že to bylo 26. Dubna večer, venkovní teplota 8-9´C a jak už bylo zmiňováno, na obloze bylo krásný azůro :-) Dorazili sme zpátky na byt. Neměl jsem sílu dělat si k večeři nějaký složitosti tak jsem vzal první co bylo po ruce, tj. hrušku a 2 mrkve a udělal jsem salát. Musím říct, že to byla opravdu zajímavá a sytá kombinace :) No a Ondra se taky první den projevil jako klasik. Nebyl bych to já abych neměl nějakej průšvih hnedka první den. Jak jsem uvedl, tak na pokoji jsme 4 a spíme na těch dvoupatrových postelích. Původně jsem chtěl spát hlavou směrem ke zdi, jenže v tomto rohu jsou situovány i schody na mou horní postel. Nevím jestli jsem tedy při vylézání vyvinul nějaký vyšší tlak na ty podpěrné příčky co jsou pod matrací, že jedno z prken prasklo. Při následném ohledání situace jsem zjistil, že tyto podpěrná prkna jsou upevněná umělohmotnými hřebíky. Naštěstí jsem si sebou do krosny zabalil i gafu. Takže jsem inkriminované místo důkladně zafixoval a nyní probíhá zatěžkávací zkouška. Zvládá to zatím znamenitě.

THIS IS ICELAND BABY!

Příjezd a první kroky v rájí :-) 

Musím říct, že poslední dny před odjezdem byly velmi náročné...skoro jsem nejedl...zároveň takovej divnej pocit nejistoty...zároveň se těšení na něco novýho....klid před bouřkou...na to, že jsem ještě skoro před dvěma měsíci vúbec netušil o tom, že pojedu na Island tak poslední týdny nabývaly neuvěřitelkně rychý spád...není to jen tak připravit se na to, že minimálně na 10 měsíců opustíte svůj domov, rodinu, psa, dvě babičky, kamarády....Aby toho nebylo málo tak ještě před cestou jsem musel absolvovat drobný chirurgický zákrok, ktetej mě paralyzoval v pohybu vyloženě poslední dva týdny před odletem....

Nakonec v rámci možností jsem veškeré přípravy zmáknul a v pátek 25. dubna ve 22 hod. večer jsem sedl na letadlo do Osla....Došlo mi vlastně že jsem letadlem neletěl 10 let, během té doby se v lítání moc nezměnilo...až na nějaký bezpečnostní opatření...něco se ale změnilo ve mě...při startu a přistání v Oslu jsem cítíl mnohem více uši. Dost mě zachránily cucací bonbony který mi narval bratránek do kapsy těsně před nástupem do letadla...přistání bylo trochu tvrdší ale jinak v pořádku....letiště v Oslu je pěkný...jen v dobu mého příjezdu bylo trochu prázdný :-))) Už jsem se naučil i první norský slovíčk "fak tak" tj. děkuju :-) 

V oslu mě čekala 7hodinová pauza. Našel jsem si celkem útulný místo s příjemným křeslem, zásuvkou, takže jsem byl odhodlanej pracovat celou noc až do odletu...jenže nakonec  čekačka v Oslu byla pěkně na drát!!! Z místa kde jsem měl poblíž zásuvku k ntbk s tím že jsem si říkal, že bych vydržel bejt vzhůru do rána, mě týpek vykázal že danou část letiště na noc uzavíraj...takže jsem asi nejdřív hodinu brouzdal po letišti a hledal nějakej ideál prostor na výtuh...ve finále jsem si lehnul k asi dalšim asi 20 lidem na takovej kobercovej plac....samozřejmě že jsem nevytuhnul...nebo možná na půl hodky...Odlet byl za svítání takže jsem viděl kus fantastickýho norska pak dlouhou dobu mraky a když už se začal objevovat pomalu a jistě Iceland tak jsem vskutku od začátku do konce koukal s otevřenou pusou...

Přistání proběhlo v pořádku. Po odbavení jsem si vyzvedl bágl, zašel jsem si koupit jízdenku a poprvé jsem vkročil na Islandskou půdu. Už během letu bylo vidět, že svítí sluníčko a obloha je téměř bez mráčků, nebo-li takzvané azůro :-) Můj bus jsem našel v pohodě, stihl jsem krátce pokecat s busdriverem