J

Jednoho jasného jitra Jeníkova jalovice jedla jitrnice. Jeník jásá: “,Jalovice jí jitrnice! Jsou jitrnice jedovaté?“ Jitrnice jsou jedlé.

Jan Jebavý je Judr. Jiřina je jeho jedinečná Japonečka. Jakmile Jan jekne, Jiřina jedná. Jmenuje jídlo: „Jitrničky? Jahody? Jelítka?“ Jan jiskří. „Jelítko jím! Jupí!“ Jiřina jde do jídelny. „Jenom jedno?“, ječí jednatel jídelny. „Jan jí jenom jedno“, jekne Jiřina. Jan je její jediný. Jeho játra ječí: „ Jau jau!“

 Jelítko je jedovaté!!

Japonečka Jiřina Jakutová jásá. Jako jak? Jednou jéje, jednou jupí. Judr. Jebavý jmenuje jeho Japonečku jako jedinou jistotu jídla. Jan Jebavý je jednoduchý Jugoslávec. Japonečka je jiná. Je Jidáš. Jelítko je jedovaté. Jejda.

Napsali Eva Hájková a Ondřej Bartoň 

Istanbul, Topkapi a cesta do ČR v deštivém stylu

4-6.7.2010

Po delší době jedno z lepších spaní, tak vstávám kolem půl jedné. Následuje balení a po čtrnácté hodině vyrážím do ulic třináctimilionového Istanubulu ač bez mapy a bez českýho průvodce Tureckem kde co jak…tak sedám do busu a jedu do čtvrti nazývajíc se Topkapi, jehož název mi utkvěl v hlavě ještě před ztrátou průvodce. Řidič mi na mé přání sigalizuje, že jsme již na místě určení, tak plný očekávání vystupuju. Prozatím nic zajímavého. Přicházím k nikterak zajímavě vypadajícím hradbám u nich sympaticky vypadající parčík, tak doufám, že najdu nějaký příjemný místo na posez. Prozatím nic zajímavého tak pokračuju v cestě. O kus dál nacházím hřbitov. Vzhledem k honostnosti náhrobků soudím, že to jsou jakési turecké Olšany. Vyhlédl jsem si lavičku pod stromem, tak můžu v tiché společnosti slavných dopisovat deník.

Kolem čtvrté odpolední vyrážím na poslední procházku Istanbulem ale 16kilový bágl na zádech bere spoustu energie, tudíž kolem 18. Hod. usedám do internetové kavárny abych zabil čas. Před nástupem do autobusu potkávám dva mlaďáky z Čech. Stále na sobě pozoruju, že mi komunikace v češtině dělá trochu problémy :-) Touto autobusovou linkou z Istanbulu do Sofie jel ještě pár ze Slovenska, kterým uletělo letadlo. Kecám s nimi ve chvíli kdy máme nedobrovolnou pauzu na turecko-bulharských hranicích, jelikož 2 výše zmiňovaní mladíci z Čech přešvihli asi o týden tři měsíce v Turecku a neměli víza, takže museli zaplatit docela mastnou pokutu v řádu několika desítek eur…nechtěl bych.

Původní záměr byl přesunout se z Istanbulu trochu blíž ku domovu a odtamtud pokračovat dál stopem do Čech. Jenomže když jsem nasedal do autobusu v Istanbulu, tak bylo 35 stupňů, vedro jak sviň,prostě paráda a doufal jsem, že podobné počasí bude pokračovat i v Bulharsku.

Jenže; Když jsem se k ránu probudil, tak jsem trochu vystřízlivěl z mých ambiciozních plánu. Za oknem déšť a mlha. Když jsem v Sofii vylezl z autobusu, tak se dostavila i zima. Na displeji jsem viděl 17ˇC, což je skoro dvacetistupňový skok dolu oproti tomu, na co jsem byl za poslední měsíc zvyklej. Takže jsem poprvé za cestu musel sáhnout do batohu pro mikinu. A co je nejhorší tak jsem na tyto klimatické podmínky nebyl připraven. Stan si sebou vzal Roman do Gruzie a v tomhle spát někde venku se fakt nedalo. Tak jsem volal do Čech abych zjistil jaké počasí bude v následujících dnech a dozvěděl jsem se že i v následujících dnech bude takhle sychravo a deštivo. Už zde byla větší koncentrace Čechů, tak jsem se začal pomalu a jistě aklimatizovat na Češtinu a všichni jsme jeli buď z Turecka či Řecka, takže šok to byl pro všechny podobný.

Asi po dvou hodinách přišlo rozhodnutí. Po celé noci strávené v autobusu a po krátké přestávce v Sofii jsem na dalších 20 sednul do autobusu bulharské společnosti, který jel až do Prahy. Docela dlouho jsme jeli přes Srbsko, tak jsem se kochal okolní nádhernou krajinou, Doufám, že se  sem někdy dostanu na delší dobu. Cesta byla dlouhá, takže jsem různě pospával atd. Na Maďarsko-Slovenských hranicích jsme čekali asi 2 hodiny ve frontě, jelikož pruh pro autobusy byl plný aut. Nevím mají v tom nějaký bordel čobolové :-)

Další vtipná situace nastala po přejetí Slovenských hranic a příjezdu k první benzínce u Bratislavy. Vjezd k benzínce byl ucpaný kamiony, tak jsme pokračovali dál v cestě a na dalším sjezdu jsme se otočili a jeli jsme zpátky směrem k hranicím. Celým autobusem zašumělo nepochopení. Na hranicích jsme se znovu otočili a jeli jsme zpátky na Bratislavu. Na druhý pokus se už podařilo k benzínce odbočit.

Poté si už jen pamatuju ten slastný moment, který nastal v pátek 6. Srpna zhruba ve 4:45 hodin ráno, kdy jsem na pražském Florenci vystoupil a po pěti týdnech jsem se ocitl na české půdě. PARÁDA!

Využil jsem krátkého azylu na Budějovický a za deštivého počasí jsem se vydal na Černý Most. Jenže se mi opět potvrdilo, že neumím vylejzat z autobusu a zjistil jsem, že při výstupu jsem ztratil brašničku z pasem a zbytkem českých peněz, co jsem měl s sebou. Tak mi nezbývalo nic jiného, než se v dešti vydat na Čerňák a zvednout palec. Naštěstí to netrvalo ani čtvrt hodiny a zastavil mi starší pán, který má řízení jak povolání tak i koníček. Musím říct, že opravdu stylové zakončení mého putování :-) 

V Istanbulu bez průvodce a pivo bez pěny :-)

3.8.

Autobus nás nad ránem opět vzal na trajekt. Na něm si Olgun přesedá do jiného autobusu, který jede blíž jeho domovu. V Istanbulu jsme s krátkým zpožděním asi kolem 8. Hodiny ranní. Při snídani na lavičce si uvědomuju, že jsem zapomněl v autobuse mapu a českýho průvodce Tureckem…prostě idiot. Mapa by ani tak nevadila, ale ten průvodce je poměrně citelná ztráta, když se chci pohybovat po městě s 13 mil. Obyvateli.

Na dvě hodiny tedy zalézám do internetové kavárny kde konečně je funkční skype, tak se po třech týdnech můžu ozvat dom i živým hlasem. Musím říct, že noční improvizovaná česko-anglická konverzace s Olgunem byl dobrý trénink :-)  Kolem 13. Hodiny vyrážím na Taksim square, jelikož jsem si zde domluvil sraz z Ozanem, se kterým jsem se seznámil na workcampu v Afyonu. Na Taksim jedu s dvouhodinovým předstihem, jelikož mi Olgun říkal, že to je krásné místo a že se zde schází mladí lide. Našel jsem zde příjemný parčík. Během mé návštěvy tu byli spíš starší lidé ale nevadí :-)

 Snažím se najít nějakou volnou lavičku, která by byla ve stínu ale všechny byly obsazené. Tak jsem se rozvalil na trávník a dopisuju deník. Pak asi na půl hoďky usínám. Přecejenom jsem toho během noci v autobuse moc nenaspal. V 16:28 mě probouzí zvonící telefon a na druhým konci Ozan! Seberu svých 5 švestek a běžím k fontáně, kde na mě čeká se svým kamarádem Alim. Jdeme do zapadlé uličky kde je příjemná kavárnička. Zde si dáváme čaje na tři rundy :-) Od obchodníka, který má své zboží na pojízdném vozíku, si kupuji za 3 turecké liry malý kapesní nožík, jelikož ten můj původní co jsem měl, jsem někde ztratil.

Kolem 20. hod. se přesouváme do centra istanbulu do hospody na točené(!!!) pivo, první asi po měsíci :-) Když jej číšník přinesl, tak jsem se trochu pousmál, jelikož bylo skoro úplně bez pěny, takže to spíš připomínalo jablečný džus ale jinak bylo v pohodě :-)

Během večera se opět probíral fotbalový zápas mezi Českou reprezentací a Tureckem, kdy jsme do posledních minut vedli 2:0 ale nakonec jsme 2:3 prohráli…Na tento zápas si vzpomnělo hodně lidí během mé cesty Tureckem. Upřímně řečeno, nedivím se :-)  Loučíme se zhruba půl hodiny po půlnoci a já vyražím hromadnou dopravou do části Akšaray, kde jsme našli levný ubytování s bráchou na začátku naší cesty. Bohužel Hotel Kosova se sprchou bez sprchového koutu nenacházím, tak si pronajímám pokoj v o něco dražším hotelu ale nevadí :-) 

Od porouchanýho ložiska u kola až do Istanbulu

2.8.2011

Probouzím se kolem 7. Hodiny. Po lehčí snídani se vydávám na kraj silnice. Dlouho nic nejelo, ale nechce se mi nikam chodit tak stále stojím na stejným místě. Čekám dlouho, ale kolem mě se toho dělo celkem dosti. Například souboj koňského povozu s traktorem, nebo kolem mě prošel tureckej bača se stádem ovcí….Přibližně po hodině a půl marného čekání mi zastavuje tranzit s korbou a v něm dělňasové. Paráda. Úsměv mi ztuhnul asi po třech kilometrech, kdy jsme museli zastavit na kraji silnice, jelikož se vysypalo ložisko u kola. U rezervy chybí šrouby, tak volají dalšího kolegu ať přiveze z firmy další rezervu. Ta taky neseděla. Když jsem to viděl, tak jsem se s nimi domluvil, že půjdu stopovat a když mi nikdo nezastaví, tak mě zase vezmou. K mému zklamání jsem si k nim přibližně za další hodinku sedl. Projížděli jsme opět nádhernou hornatou krajinou. Ačkoliv mi dělňasové tvrdili, že mě vezmou až do Al hisaru, tak mě ve finále vysazují asi 20 km před ním….nenaděláš nic.

Čekám jen chvíli a zastavuje mi minibus, tak gestikuluju aby jel dál, že s ním nechci jet. Nicméně u mě zastavili a že mě vezmou. Jak jinak měli ze mě srandu, že jezdím stopem a zároveň to nějak moc nepobírali :-) Dojel jsem s nimi do jejich centrály, kde mi jeden ze starších šoférů doporučuje kudy mám jet stopem do Istanbulu. Ukazuje mi cestu přes Salihli. Tam se mi moc nechce. Jednak jsem tam už jednou byl a taky to tam nepříjemně zapáchalo :-) Chlápci mě odvezli na kraj Al hisaru. Nakonec jsem vytypoval, že to zkusím přes město Kula. Provoz tímto městem ale není zrovna extra velkej, tak to asi po hodině vzdávám. V okolí silnice se nacházely rozsáhlé vinice s bílými hrozny, tak jsem trochu ochudil letošní úrodu tureckého bílého vína :-)

Cestou na autobusák si promýšlím co dál. Když jsem ale na odjezdové tabuli spatřil nápis ISTANBUL 21.hod. tak bylo rozhodnuto…Do odjezdu zbývají 4 hodiny času, tak se jdu projít po městě. Na chvíli zalézám do internetový kavárny, kde opět nefungoval Skype…takže moje čekání na českou konverzaci pokračuje. Na autobusák přicházím krátce po půl deváté. Ulevilo se mi, když vidím solidně vypadající autobus s nápisem ISTANBUL. Vyrážíme asi se čtvrt hodinovým zpožděním. Všímám si, že na palubě autobusu je velké procento malých dětí ve věku od tří do sedmi let. Ty o sobě dávají vědět brekem v průběhu noci. Byla to vždy řetězová reakce. Začalo brečet jedno a k tomu se přidaly další. Nemám nic proti dětem ale tohle mi opravdu pilo krev. Během cesty mě stewardi přesazují přes uličku k Algunovi, studentovi žurnalistiky, který byl 1 rok na Erasmu v ČR. Algun tudíž uměl i trochu česky a chtěl aby jsme tak mluvili, tak jsem se dočkal zhruba po měsíci živé české konverzace, paráda! :-) 

Druhý a zároveň poslední den na mým druhým workcampu v Turecku :-/

1.8.

I když jsem se šlo spát asi kolem 4. Hodiny, tak jsem vzhůru po 9. Hodině. Přecijen v tomhle vedru se moc dlouho spát nedá. Po snídani následuje volný program…přecijen předchozí večer byl poněkud náročný :-) Ve 12.hod. byl sraz, kde se řešily organizační záležitosti. O mém odchodu nepadlo ani slovo, tak jsem si říkal, že to snad bude v pohodě a že budu moct zůstat na kampu i nadále. Ovšem před cestou na oběd kolem 14.hod. mi bylo sděleno ať si vezmu všechny věci sebou. S odpojením od skupiny však nepospíchám, takže s nimi jdu do čajovny na šíšu. Poté následuje nákup v minimarketu, kde si už kupuji zásoby na další dny.

Poté následuje velmi smutná část; rozloučení se všemi. Slzám se nemůžu ubránit. I když si se Shirvan a Huseynem říkáme, že se ještě uvidíme, tak tomu už v duchu moc nevěřím. Fakt to není fér, ale to je život. Tahle skupina mi přišla mnohem víc stmelenější než na workcampu v Afyonu, ač jsem se všemi strávil dohromady ani ne 24 hodin a s dost lidmi jsem se hned velmi sblížil…Ale to je asi prostě život…Nicméně díky této události jsem ztratil podstatnou část motivace pro pokračování v další cestě a i tak trochu jsem v tomto momentu začal trochu konkrétněji přemýšlet o návratu do ČR.

Nicméně pro tuto chvíli mi nezbývalo nic jiného než se s těžkým srdcem vydat na konec města Odemiš a zvednout opět palec. Čekal jsem asi hodinu, během které mi sice zastavily dvě auta, ale obě jely jiným směrem, než jsem potřeboval. Třetí v pořadí mi zastavila motorka a opět to bylo prospěšné. Svezl jsem se asi 400 metrů a asi po 10 ti minutách mi zastavili 2 chlápci, kteří jeli do Kirkuku. Názvem města si nejsem tolik jistý. Je to jedna z mnoha neodkrytých záhad v mých zápiscích. Musím dát za pravdu Huseynovi, který si ze mě dělal srandu, že budu mít problémy přeložit mé zápisky do Češtiny, když viděl mé krasopisné zápisky. Na druhou stranu se musím pochválit, jelikož drtivá většina těchto zápisků je k přečtení….teda aspoň pro mě :-) Chlápci, kteří mi cestou koupili vodu mě vzali cca 10 km před Kirkuk. Už se začalo stmívat tak jsem se rozhodl, že začnu hledat nějaké místo na přespání. Nacházím se v hornatější kamenité krajině, ale i tak jsem našel fajn flek na trávě. Při ukládání k spánku se dostavuje menší krize, když nemůžu najít čelovku, kterou jsem chvíli před tím měl v ruce. Začínám cítit, že prostě něco není v pořádku…

První den na mým druhým workcampu v Turecku :-)

31.7.

Vstávačka asi kolem 9. Hodiny. Následuje výborná snídaně. Už se učím jíst i olivy, které si mě doposud nezískaly. Přecijen na workcampu  v Afyonu jsem je měl na talíři každé ráno. Stejně tak černý čaj. Před mou návštěvou Turecka jsem ho nesnášel ale tady jsem si na něj zvykl. I třeba pro to, že se pije z malých kalíšků, ale za to skoro furt, takže se pak třeba stalo, že jsem měl čaj 15x za den :-) Posnídani přijíždí další dvě účastnice workcampu, Semi z Jižní Koreje a Melanie z Francie. Vyrážíme na oběd na kopec nad město kde sme na terase restaurace měli zajednaný oběd. Výhled na okolní krajinu velmi okouzlující. Pohled na ty strmé skály kolem braly dech. Během odpoledne přijíždějí další účastníci workcampu. Myslím, že je zde rozmanitější zastoupení zemí, než tomu tak bylo na tom mým prvním. Přijeli jsem 4 holčiny ze Španělska, Stevan s Ivanou ze Srbska, trojnásobný otec Malik z jeho kamarádem Elvinem přiletěli z Ázerbajdžánu, Federico z Itálie, Seung z Číny a Aya z Japonska. Když k tomu přičtu Igora a Oksanu z Ukrajiny, tak nám z toho vznikl solidní mezinárodní mix, že?

Během odpoledne si peru košili. Rychlost schnutí na 40´C sluníčku je fakt okouzlující. Ani né za čtvrt hodiny to bylo v suchu. Zehr gut!

Vše není jen růžové. Huseyn si mě bere stranou a sděluje mi poněkud neradostnou zprávu. Organizace, která pořádá tento workcamp má problém s tím, že jsem zde navíc a že to nehodlají tolerovat. Bohužel kemp se zde koná poprvé, tak s tím nemůžou bohužel nemůžou nic dělat, a že následující den budu muset kemp opustit.

I tak večer je v duchu wellcome party. Nechybí klasické seznamovací hry, kytárka doprovázená italskými lidovkami v podání Federica a taky nějakej ten alkohol. Ke spánku uléhám skoro za svítání kolem 4. Hodiny ranní

Aneb jak mi stopnul auto voják se samopalem

30.7.

Spí se mi dobře, tak se vstáváním moc nepospíchám. Pokoj opouštím kolem půl jedenácté a vydávám se na konec města směr Turgutlu. Se zvedlým palcem čekám asi 5 minut a zastavuje mi mlaďák, který mi přijde trochu pod vlivem čehosi, ale mojí dedukci si nechávám radši pro sebe. Zastavujeme na benzínce, kde je točená limonáda zdarma. Trochu lakomecky si dávám 3 kelímky, ale osvěžení v těchto spalujících vedrech bylo fakt nutností.

Vysadil mě v nějaký vesnici, tak pokračuju dál ve směru chůzí se zvedlým palcem. Zastavuje mi týpek s bílou dodávkou. Při průjezdu vesnickým trhem máme kolizi se sajdkárou. Odnáší to prasklý disk na kole a menší škrábanec. I když mi týpek skoro vůbec nerozumí tak mě zve na čaj. Další z mnoha malých činů, které svědčí o velkorysostí tureckého národa. Svezl jsem se s ním asi 20 km a vystupuju opět v nějaké vesnici, jejíž název mi neuvízl v paměti.

Vyhlídl jsem si super místo na stopování, a tak si vesele stopuju, když si po chvíli všimnu, že za plotem mě pozoruje jakási dívka. Tak slušně pozdravím a k mému překvapení umí pozdravovaná dobře anglicky. Dovídám se, že to je budoucí spisovatelka, tak jsem ji seznámil s mým záměrem vydat cestopis o mé cestě, tak jsem jí dal vizitku na případnou další spolupráci. Bohužel se doposut(8 měsíců po mém návratu neozvala, tak asi z toho nic nebude :-) Nicméně jsme hovořili asi půl hoďky a pak mi přes mou velkou nevoli dává 3 liry na bus do města. Nevykroutil jsem se z toho, jelikož její fotřík mi zastavil mikrobus. Marně jsem se snažil obhájit, že Turecko je stopovací ráj :-)

Autobusem trvá cesta do Turgutlu asi čtvrt hodiny. Koupil jsem si nanuk na pravidelné osvěžení organismu a vydal jsem se na konec města směr Salihli. Přifařila se ke mně parta 12letých kluků, který šli prostředkem silnice, tak se je snažím odehnat, což se mi po nějaké době i povedlo. Po chvíli chůze mě zastavuje týpek na motorce, že mě vezme 3 km na lepší stopovací místo, tak jsem si dal klobouk do kapsy a mohli jsme jet. A místo to bylo skutečně lepší. Po 2 minutách mi zastavuje kamion, který řídí 4násobný tatínek a bere mě dalších 20 km do Salihli. Cíl pro dnešní den je dojet do Odemiš, jelikož zde následující den začíná další dobrovolnický workcamp, který povedou moji vedoucí z prvního worcampu v Afyonkarahisaru, Shirvan a Huseyn.

Vysedám tedy na kraji města v zemědělsko – průmyslové zóně. Spousta smradu z hnoje a tím pádem i poměrně velký výskyt otravných much. Tak jsem si v duchu říkal, že to bude zázrak jestli mi odtud někdo zastaví.  Asi po 45 minutách strávených v úmorným smradu a vedru mi zastavuje fanoušek Bešiktaš Istanbul, který si vzpomněl na vzájemný zápas Bešiktaš a Slávie asi před 4 lety, myslím, že to ale tenkrát Slavie projela :-)

Po 20 km dojedeme do města Bogdlag kde má sraz se svými parťáky. Jeden z nich umí anglicky a říká mi, že v blízkosti je vojenská základna a že mi někoho zastaví. To striktně odmítám. Bohužel neúspěšně. Seznamuje mě s anglicky hovořícím vojákem, který má přítelkyni v Německu. Se samopalem v ruce mi zastavuje auto. Naštěstí řidič je v pohodě a ještě mi zastavuje na jednom hezkým místě abych si mohl udělat fotku.

V Odemis jsem před půl šestou. Volám Shirvan a ta mi říká ať jí dám k telefonu někoho, kdo hovoří turecky. Nejblíž ke mně stojí starší paní. Podávám jí telefon tak ho s takovým nechápavým výrazem přijímá a na papír mi píše místo, který ji Shirvan nadiktovala. Chvíli s tímto papírem chodím po městě a ptám se kde to je, než mě starší pán posadil do autobusu, se kterým jsem se svezl 5 km za město kde v areálu sportovního střediska už na mě čekají Shirvan a Huseyn. Tak dovyprávím jaký byl můj uplynulý týden po Turecku. Jsou z toho docela vedle :-) Pak se ubytovávám a jdeme na večeři. Dal jsem si pro změnu výborný kebap, tentokrát gratis tak o to víc to chutnalo :-) Během večera pomáhám s rozdělením pokojů podle národností. Oproti našemu workcampu v Afyonu je zde změna, že dva lidi stejné národnosti nesmí být na stejném pokoji. Celkem zajímavý poznatek. Po půlnoci přijíždí první účastníci workcampu, Oksana a Igor z Ukrajiny. Tak jsem se mohl pochlubit, že jsem zde byl loni. Poté už jdu spát. Přecejen dnešek byl velice náročný. 

Denizli - Aydin - Izmir - Kemalpaša

29.7.

Nespím na úplně pohodlným místě, tak se probouzím několikrát za noc. K ránu jedním okem zaznamenávám nádherný východ slunce, ale nepřemohl jsem se k tomu vzít kameru a vyfotit jej. Definitivně se probouzím kolem 7. Hodiny. Po lehčí snídani se vydávám stopovat na téměř to samé místo, kde mi večer nikdo už nezastavil. Asi po půl hodině čekání mi zastavují 2 chlapíci. Asi 70letý fotřík a jeho 40letý synek. Jedu s nimi asi 20 minut. Vysadili mě na jakési křižovatce uprostřed polí. Říkám si, že to bude asi sranda, jestli mě odtud někdo vezme, ale naštěstí nečekám dlouho. Přibližně po čtvrthodině mi zastavuje mladý artista, se kterým strávím další hodinu jízdy. Vysedám na jakési rozestavěné křižovatce, kde probíhaly stavební práce v plném proudu. Říkal jsem si, že to bude ještě větší oříšek jestli mi někdo zastaví. Za necelých 5 minut se poněkolikáté přesvědčuji o tom, že Turecko je stopovací ráj. Vzal mě učitel angličtiny, se kterým jsem se svezl asi půl hoďky do Denizli. Vysadil mě na kraji města a ukazuje mi směr kterým je autobusák i Aydin(město v mým směru).  Jdu pěšky po kraji silnice. Marně se snažím někoho stopnout. Každých cca 200 metrů míjím ceduli „Otogar rovně“(otogar=> autobusák – pozn. Red.) Vedro je fakt šílený. Zastavuju se na Kebap v restauraci a pokračuju dále. Když se konečně objeví cedule “Otogar 500 m“ a změna směru, tak zrovna kolem mě projíždí chlapík v dodávce, tak ho zastavuju, abych se jen ujistil o správnosti směru a chlapík mi odpověděl: „“Do you drink turkish tea?“  Tak mu odpovím proč ne a za necelých 5 minut sedím v kanceláři Turgutovy rodinné firmy obchodující s plynem. Seznamuju se s jeho bratrem, otcem a 97letou paní mámou.  Po seznamovačce se dozvídám, že Turgut jede dneska služebně do Aydinu(přibližně 150 km mým směrem) Prostě paráda!  Čekám asi hodinu, než Turgut naloží auto aby sme mohli vyjet.  Cestou koupil asi 1 kg Fíků, takže jsem se s nima celkem kvalitně nacpal :-)  Asi kolem 18. Hodiny jsme dorazili do Aydinu.  Já jsem se ale potřeboval ten den dostat ještě do Izmiru, jelikož jsem předpokládal, že se zde už bude nacházet Huseyn, můj camp-leader z mého prvního workcampu. Tak mu volám jak se věci mají a dovídám se, že nastaly menší problémy a že v Izmiru bude až za další dva dny. Super. V tom okamžiku se vrací Turgut, který mi šel koupit lístek na bus do Izmiru. Opravdu prekérní situace. No tak jsem se rozloučil s Turgutem a následující hodinu v autobuse jsem přemítal co budu v Izmiru dělat. Doufal jsem, že bude poblíž autobusáku nějakej levnej hotel, či něco takového. Bohužel po vystoupení z autobusu všechny naděje vzaly za své. Otogar v Izmiru se totiž nachází na kraji města a ještě k tomu poblíž průmyslové zóny. Tak mi jen problesklo hlavou, že tady asi hlavu dneska nesložím. Mrknul jsem se do mapy, co se nachází v okolí a do oka mi padlo město Kemalpaša. Tak jsem si za 4 turecké liry koupil lístek a vyrazil vstříc dalšímu dobrodružství.  Sedl jsem si vedle řidiče a pomocí turečtiny a rukou s nohama jsem se snažil zjistit jestli neví o nějakém levném hotýlku.  Před jedním mi přibrzdil, tak jsem se šel zeptat, jestli mají volno a případně za kolik. Recepční asi moc dobře neovládal angličtinu. Nejdřív říkal, že pokoj je za 3 liry(cca za 70 kč) tak jsem radostí bez sebe. Následně jsem se dozvěděl, že to nejsou 3 ale 30, tak mi radost trochu poklesla ale nakonec stejnak spokojno. Pobavila mě společná sprcha s toaletou ale to je na Balkáně celkem normální architektonický prvek koupelnového prostoru :-) 

Alanya, Ali & Ali, Antalya a další srandy :-)

28.7.2011

Spalo se mi překvapivě dobře. Jindy když jsem byl na klidnějších místech tak jsem se vzbudil několikrát za noc, tentokrát jsem to zvládl na jeden zátah. Ráno jsem zmonitoroval, kde že jsem si to večer ustlal. Když jsem se škrábal po skále zpátky na silnici, tak jsem nevěřil vlastním očím, že jsem něco podobného v noci slezl :-) Tělo žádalo potřebu zchlazení a dál v mém směru jsem neměl jistotu, že potkám nějakou pláž, tak jsem se vrátil asi půl kilometru na krásnou oblázkovou pláž. Jenže byly poměrně vysoké vlny, takže poté co mě v krátkém sledu složila asi tak třetí vlna v pořadí, tak jsem to vzdal. Byla to krátká a velmi důsledná osvěžovačka :-)

Dostal jsem se do Turistické oblasti, takže provoz na čtyřproudé silnici vedoucí podél pobřeží byl poměrně hustý, ale byly to vesměs samé turistické autobusy a auta nacpaná až po střechu. Pomalu jsem došel až na samý konec Antalye kde před barákem seděli dva Dědkové, kteří mě pozvali na čaj a ať si trochu odpočinu ve stínu, což jsem velice uvítal. Bylo kolem poledne a vedro jak na jihu Turecka. Opravdu jsem se koupal ve vlastní šťávě.  Nakonec jsem to nevydržel a zastavil jsem si bus, který mě svezl 70 km do Manavgatu. Kupuju si nanuk na pravidelné zchlazení. Toto jsem opravdu nepodceňoval a důsledně dodržoval. V nanuku jsem objevil velkou výhodu, že mě osvěžil ale i částečně zasytil.

Našel jsem fajn plac na stopování, tak jsem si řekl, že zkusím zas jednou štěstí.  Poměrně dlouhou dobu trvalo, než mi zastavili Ali a Ali. Seděl jsem na na zadním sedadle uprostřed a komunikoval jsem s Alim-řidíčem přes zpětné zrcátko. Druhej Ali – idiot seděl na předním sedadle ale byl furt ke mně otočenej a furt mi něco vysvětloval. Bylo to opravdu vtipné, jelikož Ali – driver na mě furt přes zpětné zrcátko gestikuloval a šeptal “Idiot“ Zastavili jsme se cestou na čtvrthodinku u rybářů. Ali-driver si během té doby chytl pěknej zhruba 30 centimetrovej kousek a mohli jsme pokračovat dál v cestě. A&A v jeli do Antalye a jelikož to je poměrně větší město (přes 1 mil.obyv) tak jsem se rozhodl, že odtud pojedu někam busíkem.

 Z možných destinací mi nejvíce padlo do oka město Korkuteli, tak jsem si za 4 liry pořídil lístek a čekal jsem na mikrobus. V Korkuteli jsem si v místní drogérii dokoupil nejnutnější zásoby. Nakupování jsem měl zpestřené o společné foto se dvěma zhruba 13letými slečnami. Na svůj věk uměly celkem dobře anglicky, což mě mile překvapilo v této oblasti :-) Poté jsem zavítal do místního obchůdku s potravinami. Když si prodavač všiml, že si kupuju Efes, tak mě hnedka pozval do sklepení obchůdku, kde seděli místní  štamgasti. Jeden z nich uměl napůl anglicky, napůl německy, tak jsem s chlapíkama dvě loupnul a pokračoval dále. I když je fakt, že se mi ze stinného sklípku tuze nechtělo. 

Nad město se dostávám zhruba kolem půl deváté. Už jsem se sice rozhlížel po okolní krajině jestli by se zde dobře spalo, ale nebyla ještě úplně tma, tak jsem ještě zvedl palec. Bohužel na rozestavěné dálnici, kde dominovaly náklaďáky  a autobusy mi nikdo nezastavil, tak jsem to vzdal a šel hledat sleeping place.  Byl jsem pravděpodobně ve skalnaté oblasti, tak jsem nenašel nějaké měkčí podloží, tak jsem si nakonec ustal za keříkem odkud jsem vyhrabal co největší množství kamenů a usínal jsem za odzněného hluku z blízké dálnice. 

Jak jsem potkal 3 největší diskanty v Turecku aneb to pravé stopovací dobrodružství!!!

27.7.2010

Večer jsem spací místo hledal opět s čelovkou, tak jsem se ráno po probuzení modlil abych neležel na nějakém rozplázlém kousku jablka či hrušky ale naštěstí vše v pořádku. Probudil jsem se kolem sedmé hodiny a snídani jsem měl obohacenou o plody z okolních stromů, co mi pro předchozí noc poskytly střechu nad hlavou.

Trvalo to než mi zastavil Německy hovořící Chlapík Árí, takže konverzace byla ze začátků poněkud zadrhlá, ale pak jsem se celkem i rozjel. Byl to jakýsi náznak toho, jak bude dnešní den hovořit. S Árím jsem se svezl do 60 km vzdáleného města Mut.  Název ve mně evokoval něco zvláštního tak jsem se rozhodl, že se po Mutu aspoň trochu projdu. Když jsme přijížděli do Mutu, tak už z dálky jsem viděl kamenitou rozhlednu, která se tyčila uprostřed města na vyvýšeném kopečku. Když jsem přišel k té rozhledně, tak jsem zjistil, že na dveřích je zámek. V okamžiku se už ke mně velkou rychlostí blížil číšník z místní restaurace a nad hlavou mával klíčky od vchodu. Opravdu fantazie :-) Udělal jsem pár záběrů a mohl  jsem pokračovat dál na kraj města abych zas mohl zvednout palec.

Bylo kolem poledne, tudíž i největší žár, ale nebylo se pomalu kam schovat. Nejdřív mi zastavily dvě dívky na nějakým tureckým fichtlu, ale usoudili jsme, že by jízda ve třech a ještě s báglem byl problém :-)

Když už se fakt peču ve vlastní šťávě, tak mi zastavuje usměvavý turek s cisternou. Je mu jedno, že mu skoro vůbec nerozumím, ale furt mi něco emotivně vyprávěl. V Turecku je velký rozvoj. Všude se staví nové silnice a dálnice. V Čechách bychom jim mohli leccos závidět. A vše probíhá za pochodu. Takže se pak stane, že půl hodiny jedete 15kilometrový úsek. Když ale sedíte v cisterně a za zády vám drncá cca 80 hektolitrů nafty a benzínu, tak byste taky byli trochu nervózní že? No nepřipadal jsem si zrovna bezpečně :-) Asi po hodině a půl jsme bezpečně dojeli do Silfke, kde mi řekli, že na kraj města mým směrem to je 5 km, tak jsem stopoval za pochodu. A vyplatilo se. Zastavil mi německý manželský pár, takže jsem si s nelibostí opět pošprechtil :-) Dozvěděl jsem se ale, že následující den se vrací autem do Frankfurtu. Lákavá nabídka dojet na jeden zátah až domů ale slušně jsem odmítl. Svezl jsem se s nimi asi 30 po pobřeží  do menší vesničky. Zde oni odbočovali z hlavní silnice a jeli pak na nějaký hrad. Provoz zde nebyl moc velký, tak jsem šel chvíli pěšky. Bylo pěkný vedro, tak jsem byl nesmírně vděčný když mi zastavili 2 mlaďáci, se kterými jsem se svezl do Aydinciku.

Když jsem se dostal nad město tak jsem byl pozván od sympaticky vypadající paní na oběd. Připadala mi jako trochu šamanka. Jmenovala se “Gulle Gulle“,což turecky znamená nashledanou.   Pochází z Německa a v Turecku stráví každý rok zhruba od května do listopadu. Když jsem se ptal, jestli ji nevadí, že před tou její  garsonkou staví novou silnicí, tak odpověděla, že zde bude mít benzínku, tak jsem na ní zvědavej :-) V duchu jsem si říkal jestli mi tu nikdo už nezastaví, tak bych tu s ní zůstal  :-)

Nestalo se tak. Zastavila mi Fabie, ve které seděl učitel angličtiny, tak jsem si po delší době mohl pokecat anglicky :-) S ním jsem se svezl 80 km do Amanuru. Město na kraji moře a dlouhý jako svině. Už bylo kolem 19. Hodiny tak už jsem taky začal přemýšlet kde bych eventuelně dneska zakotvil. Ale tady to nešlo. Všude daleko; na konec města i na pláž. Tak jsem šel furt dál a nikdo nezastavoval. Pak mě svezl asi 3 km na motorce. Bylo to celkem vtipný vejít se na to i s krosnou na zádech, ale zvládli sme to :-) Už jsem si tak nějak zvykl, že v Turecku se dopravní předpisy nějak extra neřeší…Pak jsem šel zas nějakou dobu pěšky až jsem došel na benzínku. Čerpadlář byl v pohodě a uměl trochu anglicky, tak jsem se s ním dohodl jestli bych mohl za benzínkou  v takovým parčíku přespat a on v pohodě. Bylo kolem 21. Hodin,  tak jsem si koupil vítěznýho Efese s tím že pak půjdu spát. Když si tak popíjím před benzínkou tak jsem si všiml, že přijeli k benzínce 3 diskanti. Po chvíli za mnou přišel čerpadlář, s tím, že tyhle kluci jedou dál mým směrem. Připadalo mi, že jeden z nich umí trochu anglicky, tak jsem si řekl proč ne?

Jenom, že; Když jsme nasedli a rozjeli jsme se, tak jsem zjistil, že anglicky neumí ani jeden z nich a jediný co mi rozuměli tak bylo“Amanakuyi“, což je turecký výraz pro“vyliž si pr..l“ Diskanti to byli ale fakt mocný. Pomalu každou diskofilárnu co šla z rádia propařili a nutili mě ať pařím s nimi taky.  Asi o půl hodiny později při průjezdu městem Kemalpaša se decentně ptám “ no stop? “ a bylo mi odpovězeno, že ne s tím že se jede do Alanye. Neustále se mě ptali jestli s nimi půjdu pařit na diskotéku, s tím že pivka  a hotel zaplatí. Říkal jsem si proč ne, ale na druhou stranu jsem už cítil trochu únavu jelikož jsem byl na nohou ten den zhruba od půl osmé ranní.

Do Alanye jsme dorazili asi kolem půlnoci. Kluci si mysleli, že jsem asi fakt nějakej zevl tak mě vzali do krámu a zkoušeli na mě nějaký úchylácký košile, který jsem odmítal…no prostě sranda :-) No ve finále se na mě vykašlali. Tudíž jsem skončil uprostřed milionové Alanye, bylo asi kolem půl jedný v noci a hotely začínaly od 40 eur za noc. Fakt vtipná situace. Vybruslil jsem z ní ale s noblesou. Zašel jsem za taxikáři a zeptal jsem se jak daleko to je na konec města směrem Antalya. Dozvěděl jsem se že jen 3 kiláky, takže jsem se za 10 lir svezl. Byla to fakt vééélká úleva  :-)Když jsem vystoupil z auta tak jsem hned záhy potkal dva fotřínky, se kterými jsem si dal ještě pivko a pak jsem šel hledat nějakej prostor k přespání  Bylo mi jasný že tuto noc budu spát na pláži. Pravděpodobně byl úplněk takže jsem měl kvalitní rozhled. První pláž mi přišla až moc přístupná, tak jsem šel po pobřeží dále. 

Pak přišla spása. V měsíčním svitu se přede mnou objevila kamenitá pláž, u který jsem si všiml, že je kousek písečnej, tak jsem si řekl“Tak tady musím dneska spát!“ Zbývalo vyřešit jediné; Jak se tam dostat? Nebyl tam totiž přirozený přístup, tak jsem musel slézat po jakési skále atd…Do spacáku jsem ulehl totálně vyčerpaný asi kolem půl druhé v noci. Jen mi ještě blesklo hlavou aby do rána nepřišel nějakej příliv a nevyplavil mě. Naštěstí jsem se ráno probudil v suchu :-) 

Z konce světa až do města Nigde :-)

26.7.2010

Probudil jsem se asi kolem 9. Hodiny. Když jsem se chtěl nasnídat, tak jsem zjistil, že mravenci byli rychlejší. Nenaděláš nic :-) Při balení věcí se potkávám s postaršími majiteli pozemku. Byli ale v pohodě. Dokonce mě zvali i na snídani ale z nějakého stydu jsem odmítl a šel jsem stopovat. Zastavil mi chlapík, který jel 3 kilometry do sympatické vesničky, která byla posazená na skále. Zároveň mi taky řekl, že tu moc aut nejezdí. Jeho slova se naplnila tak jsem šel dál pěšky. Asi po půl hodině mi zastavuje 75letý Ali, který mě vzal do vesničky poblíz Yeşilhisaru, kde jezdily spíš traktory než auta :-) Turistu tu viděli asi poprvé v životě ale i tak tu jsou lidi pohostinní. Stařenka mi dala do ruky 2 okurky ze zahrádky, tak jsem slušně poděkoval(samozřejmě turecky) Auta tu fakt moc nejezdí tak pokračuju dál v chůzi. Po nějaké době mi zastavuje chlapík, co umí lámavou angličtinou. S ním jsem se svezl asi 20 kilometru k dálnici. Na krajnici čekám sotva 5 minut a zastavuje mi kamion se kterým jsem se svezl až do města jménem Nigde, což byl jeden z mých cílů této expedice. Byla doba oběda, tak jsem si skáknul na Kebap, poté jsem šel na hoďku do internetové kavárny dát světu najevo, že jsem stále naživu.

Ještě jsem vylezl nad město na menší rozhlednu abych si mohl vyfotit Nigde a vydal jsem na kraj města. Nevím jestli to maj Turci v oblibě ale pokaždé když jsem se v Nigde zeptal na směr, tak mě pokaždé poslali někam jinam…tak fakt nevím  :-)

Když jsem se dostal na vysněnou periférii města, tak jsem ve zdejší průmyslové zóně připadal jak přízrak, ale už jsem si začal zvykat na to, že se za mnou 95% lidí na ulicí za mnou otáčí. Jako blesk z čistého nebe se objevila bílá Dacia, která mi zastavila. 3 obchodníci jeli 700 km až do Izmiru, kam jsem měl v plánu dorazit až za další dva dny.  Nabídka lákavá, ale touha jet po jižním pobřeží byla silnější tak jsem si vystoupil v Urgaku?(bohužel jsem nedokázal rozluštit správný název města v deníku :-) Následovala opět procházka městem až na samý okraj, kde mi zastavuje Manager Akin, který měl zamířeno do 70 kilometrů vzdáleného Kamaranu. Cestou se zastavujeme u jeho přátel na čaj a poté mě bere na večeři do restaurace, jíž je spolumajitel. Připadal jsem si jako v ráji :-) Po třetí během jednoho dne ale zůstávám v centru města.  Po třech kilometrech chůze se dostávám na obchvat, kde mi již za šera zastavuje starší pán hovořící plynně anglicky. Svezl jsem se s ním 3 kilometry, kdy pak nacházím v ovocném sadu místo na přespání   

Znovu na cestě se zvedlým palcem: Turecko je stopovací ráj aneb 450 km během jediného dne

25.7.2010

První budíček krátce po půl páté ranní. Nejdřív odjíždí francouzsko-korejská část, pro které přijel bus z autobusáku, odkud nabrali směr Pamukale. Krátce po nich se naskládají do sportovního coupé Shirwan, Huseyn, Maria, Inna a Dou, kteří se vydali směr Konya. Opět se loučení neobešlo beze slz. Zůstala mi aspoň trochu naděje že se uvidím aspoň se Shirvan a Huseynem, kterým o týden později začínal další workcamp. Už skoro svítalo a já si šel znovu lehnout. Zůstali jsme zde poslední dva, já a můj spolubydlící José.

Vstávám chvíli po 9. Hodině. Loučím se s Josém poté následuje poslední návštěva Cafeteria, poslední toast se sugucem a můžu směle vyrazit na cestu. Nejdřív jsem musel dojít cca 2 kilometry na hlavní silnici směr Konya. Zhruba po půl hodině chůze jsem došel na křižovatku. Stoupl jsem si pár metrů za semafory, takže řidiči měli celkem dost času se rozmyslet jestli mě vezmou nebo ne.  Asi po 40 minutách čekání na skoro poledním slunci jsem se dočkal. 19letý podnikatel, který má 5 přítelkyní jel do Adany, takže 230 km vzdálená Konya nebyl žádnej problém.

Asi po 2,5 hodinové cestě mi zastavuje na kraji Konye. Chvíli jsem přemýšlel, zda-li se mám ozvat zbytku bandy, která byla ve městě už od rána ale nakonec jsem to nechal být.  Asi po čtvrthodině mi zastavuje Turek jak poleno. Byl trochu podobnej tomu íránskýmu prezidentovi ale tohle přirovnání jsem si nechal radši pro sebe. S mými pěti větami co umím Turecky byla konverzace poměrně vtipná, nicméně jsem se s ním domluvil na přibližné trase a vyšlo z toho, že s ním absolvuju zhruba dalších 200 kilometrů. Snažil jsem se s ním komunikovat pomocí mini česko-tureckého slovníku který jsem měl na klíně ale i tak jsem z něj nedostal jak se jmenuje :-) Nicméně tento pán, který vypadal na nějakého podnikatele, mi během té asi dvouhodinové cesty koupil hroznové víno a  plechovku fanty, kterou po jejich vyprázdnění vyhodil bez větších rozpaků za jízdy z okýnka. To moje ekologické srdce trochu krvácelo, ale už jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že Turci jsou už asi prostě takoví…

Během cesty mi taky několikrát nabídl cigaretu. Nechtěl jsem urazit, tak jsem, ač nekuřák, první dvě přijal. Ale když mi nabízel asi každou čtvrthodinu tak to pak bylo už na moje plíce trochu moc :-) Vystupuju na kraji města jménem Nevshehir v zemědělské zóně, kde podle reakcí kolem jdoucích stopaře ještě asi neviděli :-) Asi po půl hodině čekání mi zastavuje místní mafián, který umí říct perfektně anglicky “only turkish“ přesto jsem pochopil, že mě vezme na lepší stopovací místo. I tak jsem musel jít pěšky asi 2 kilometry než mě vzal mladík s dodávkou, který mě konečně vzal na hlavní silnici směr Ṻrgup

Za chvíli mi zastavuje dodávka. Když jsem si uvědomil, že to je nejspíš taxi, tak jsem si radši po 4 kilometrech vystoupil. Aspoň jsem se pokochal krásnou okolní skalnatou krajinou Kapadokie. Netrvalo dlouho a zastavil mi 24letý podnikatel Alin. Vzal mě zbývajících 30 km do Urgupu, pozval mě do své kanceláře na čaj, věnoval mi sušenky, mapu Turecka a 5 lir, takže jsem si mohl zajít na pivko a dopsat deník při zapadajícím slunci.  Kolem půl osmé se zvedám a vydávám se hledat místo, kde dnes přespím. Nakonec jsem zakotvil asi o dvě hodiny později na kraji města v zahrádkářské kolonii a kolem půl desáté zalézám do spacáku. Když jsem si zapnul telefon, abych napsal zdvořilostní sms domů kde jsem, tak mi volala Shirvan, vedoucí z afyonského workcampu. Byla celkem překvapená, že jsem za první den ujel zhruba 450 km :-) 

Poslední den na workcampu: Výstup na Afyon castle a poslední party na mítínk růmu

Práce v parku už nám skončila, tak sme mohli ráno déle spát a budíček byl stanoven na půl devátou. Po snídani sme měli na 5 hodin rozchod ve městě, což se mi akorát hodilo k odstranění mého restu: Vylézt znovu cca 570 schodů tam a zpátky na Afyon castle, tentokrát i s kamerou abych mohl pořídit nějaké záběry :-) Měl jsem nějaké favority co by mohli jít se mnou. Ugo byl ve stejné situaci jako já, když si při prvním výstupu s sebou nevzal fotoaparát a Inna přijela až ten den odpoledne když jsme na hrad šli poprvé. Nakonec jsem šel sám. Nevadí. Ovšem rozchod jsme měli v centru města, které bylo úplně na druhé straně skály než byla přístupová cesta k hradu.

Zabralo mi asi půl hoďky než jsem celý hrad obešel. Šel jsem přes chudší části Afyonkarahisaru, takže jsem procházel úzkými uličkami, po kterých běhaly bosé děti. I když jsem měl značný respekt z okolí, tak jsem se neubránil tomu vytáhnout na chvíli kameru a pořídit pár snímků odtud. Chudinskou čtvtí jsem úspěšně prošel a ocitl jsem se u přístupové cesty. Všiml jsem si dvou mladíků, kteří přicházeli z druhé strany a taky vypadali na to, že se chystají na výstup. Tak jsem začal konverzaci a naštěstí oba uměli anglicky. Od 12letého prodejce vody jsem si koupil za 2 liry půl litrovou láhev, která byla krásně vychlazená, přičemž jí vytáhl jen z igelitky…fakt nechápu :-) Byl to neméně náročný výstup než poprvé ale nějaký rozdíly tu přecejen byly. Tentokrát jsme vycházeli mezi 14. Až 15. Hodinou, přičemž první výstup byl kolem poledne, takže za největšího žáru. Teď už mělo slunce tak velkou sílu, tudíž se šlo o něco lépe. Z mých “castle friends“ se vyklubali 2 studenti z Izmiru, kteří tu jsou na výletě. Tak jsem se hned s nimi domluvil, že až budu cestovat po Turecku a když pojedu kolem, tak se stavím.  Zpátky jsme taky sešli bez problému, rozloučil jsem se s castle friends a vydal jsem se zpátky do centra Afyonu. Pořád mi ale zbývaly necelý dvě hoďky do srazu. Tak mě napadlo, že bych se mohl nechat ostříhat. Obešel jsem asi 3 holičství, než jsem je ukecal na nějakou rozumnou cenu. Týpek co mě stříhal tak byl fajn, jen jsem tlemil z těch dvou asi 13letejch kluků co mě sledovali po celou dobu stříání. :-) Dostal jsem i gratis sklenku Coly, tak jsem mu nechal i bakšiš, který jsem neměl původně v plánu věnovat :-)  

Před večeří jsme se setkali naposledy s Farukem, člověkem, který nám dělal celé dva týdny doprovod. I přes jazykovou bariéru, kterou jsem částečně prolomil, jsem si s tímto člověkem lidsky porozuměl. Po tomto neveselém aktu následoval náš poslední sraz na meeting roomu. Bylo to ale ve velkém stylu, jelikož Ugo z Francie měl narozeniny, takže nechyběl dort se svíčkami. Příjemně překvapily i dívky z Koreje, které měly také pro každého také drobný dárek. Já jsem dostal jakési korejské koření, bankovku v korejské měně a malý přívěšek. Very nice. Jelikož první banda měla v plánu vyrazit o půl páté ráno, tak jsme se rozloučili všichni hromadně. Bylo to velmi dojemné. Za ty dva týdny mi všichni hrozně moc přirostli k srdci. Díky výše zmiňovanému brzkému odjezdu části bandy jsme náš poslední večírek ukončili kolem půlnoci. 

Aneb jak si Ondra podal ruku s tureckým ministrem životního prostředí

23.7

Na tento den bylo v plánu další oficiální setkání. Tentokrát s tureckým ministrem životního prostředí. Po snídani sme tedy nasedli do minibusu a byli odveženi asi 20 km za město na jakousi konferenci. Projevy to byly velmi emotivní. Škoda, že nevím co bylo jejich obsahem :-) Po nějaké době jsme dostali pokyn ať jdeme před hlavní tribunu, kde seděl ministr ŽP, který si s každým z nás podal ruku. Opět byli přítomni fotografové a novináři ale už jsem se vůči tomu nějak obrněl.

Na závěr programu jsme byli předvoláni před řečnický pult. Tři, dva, jedna: Konfety a stuhy vylétly do vzduchu a do toho začala hrát z reproduktorů moje oblíbená píseň Čanta od Demet Akalin. Opět byly slzičky na krajíčku ale ustál jsem to :-)  Když bylo po všem, tak jsme se vrátili zpátky do Afyonu na oběd. Když jsme odcházeli z oběda tak před radnicí stálo ministerské auto, které bylo opuštěné a nastartované. Samozřejmě, že padaly hlášky typu“neprojedem se?“. Každopádně to bylo velmi neekologické gesto od ministra tohoto resortu. Po obědě jsme dostali na 5 hodin rozchod ve městě. Snažil jsem se někoho ukecat, aby se mnou podnikl výstup na Afyon Kastle.  Byli jsme zde sice hned druhý den na projektu, ale to jsem si zapomněl na pokoji kameru a za každou cenu jsem chtěl pořídit záběry na město z tohoto krásného hradu, který se tyčí nad Afyonem na skále.  Bohužel jsem nikoho nesehnal, tak jsem vyrazil sám. 

Nejdřív jsem musel celý hrad obejít, jelikož jsem byl přesně na opačné straně, než byla přístupová stezka. Cestou jsem šel přes chudší čtvrť, tak jsem měl trochu respekt z okolí. Přesto mě ty úzké uličky a všudypřítomné pobíhající děti natolik okouzlili, že jsem pár záběrů odtud pořídil :-) Pod hradem jsem potkal dva studenty z Izmiru, tak jsem aspoň nešel těch 575 schodů nahoru a zase zpátky aspoň sám :-) Už bylo kolem 14. Hodiny takže se šlo mnohem líp než při prvním výstupu kdy jsme šli kolem poledne. To byl fakt kvalitní dryják. Nicméně za ten pohled to stálo. Když jsem se pak vrátil do města tak jsem si zašel k holičovi. Použil jsem smlouvací metodu ale i tak jsem mu pak vlastně dal všechno včetně dýška J

Když jsme se vrátili po večeři na dormitory tak jsem chvíli kalil s místními studenty, kteří taky byli ubytováni na studentských kolejí. Už ani nevím jak k tomu došlo, ale když jsem zopakoval jedno souvětí, které bylo v arabštině, tak mi pak řekli“Tak a je z tebe Muslim!“ Tak nevím…:-) 

Culture night, aneb jak jsem dělal rýžové placky primátorovi

22. 7.

Tento den sme v parku naposledy. Rozloučení bylo velmi symbolické. Pracovali jsme asi jen hodinu a půl. Nicméně mise byla splněna. Mám z toho dobrý pocit. Byla to fajne práce i přes časté návštěvy BIG BOSSE. To je chlapík který jezdí po Afyonu na motorce bez helmy. Je sice menší postavy ale sílu má jak bejk.  Poté sme se přemístili na dormitory,  kde jsme se zkulturnili a vyrazili jsme na radnici. Tentokrát ne kvůli stravování, ale byli jsme pozváni k primátorovi Afyonkarahišaru.  Dostali jsme pamětní listy, při jejichž předání z ruk primátora nás fotil fotograf. Ó jak důležitě jsem se cítil :-))) Na tento den byla jinak v plánu “culture night“.  Měli jsme udělat typicky národní jídlo. Ve vaření jsem tou dobou nebyl moc zdatnej tak jsem vymýšlel nějaký jednoduchý jídlo. První mě napadly bramboráky. Když jsme byli ale na nákupu v supermarketu tak jsem našel jen nějaký červený brambory, tak jsem nechtěl riskovat a tak jsem radši zvolil rýžové placky, s jejichž přípravou jsem si byl jistější. Ovšem co mě poněkud znervozňovalo bylo to, že to mělo být zhruba pro 30 lidí včetně výše zmiňovaného primátora města, novinářů a dalších. Jídla jsme připravovali v hotelové restauraci. Na řadu jsem šel mezi posledními a příprava začala jako obvykle v broken stylu. S přípravou nám pomáhali 3 kuchaři a domluva s nimi byla velmi vtipná. Potřeboval jsem zhruba kilo uvařené rýže. Bohužel v kuchyni byl velký zmatek a tak podobně a nezkontroloval jsem rýži před tím než jsem do toho začal dávat koření a další ingredience. Spoléhal jsem se na konstatování nejmenované osoby z Polska, která mi u toho asistovala, že rejže je v pohodě. Teprve v momentě, kdy jsem dal první várku na pánev jsem s hrůzou zjistil, že rýže není uvařená a byla jen namočená ve vodě. Toto vzbudilo velký posměch na můj účet a já jsem myslel, že mě trefí. Určitou roli v tom taky sehrálo to, že vaření, jídlo a vše kolem nepatří v angličtině mezi moje silné stránky….Takže na novo….2 kg rejže se vyhodila a začali jsme znova. Tentokrát s již s vařenou rýži a poté už příprava probíhala tak jak měla :-) Nasypal jsem tam hodně Kary a červený papriky takže placky byly celkem ostré, což Turci mají velmi rádi a i pro to ve finále celkem zabodovaly J

V jednu chvíli jsem uslyšel z ulice křik, hudbu a dokonce i střelbu tak jsem se děsil co se děje, tak jsem vylezl ven a s úlevou jsem zjistil, že ve vedlejší budově se koná oslava obřízky u mladého chlapce. Formátem i důležitostí bych to přirovnal k svatebnímu obřadu. No nejvíc mně fakt dostalo, že tam  fotříci stříleli kalašníkovama do vzduchu. Fakt pravej balkán a a zároveň jeden z mých nezapomenutelných zážitků.

Přípravy na slavnostní večeři byly v plném proudu během celého odpoledne. Mimojíné jsme museli nakreslit i naše vlajky, které pak byly umístěny u našich pokrmů . Ještě před večeří jsme si museli každý stoupnout ke svému pokrmu a představit ho panu primátorovi.  Večeře probíhala opět za asistence novinářů. Už jsem si tak nějak začal zvykat na ten mediální vliv :-) V průběhu odpoledne jsem se seznámil i s obsluhujícím personálem.  Dostal jsem i gratis porci rýžového pudinku. Vzhledem k tomu, že normální pudink vyloženě nemusím, tak mě mile překvapila chuť tohoto pudinku. No doufám, že na to ještě někdy narazím. No ale zpátky k personálu. Gokhan mě pozval na podpultovou Rakyji, která měla pouhých 20% alkoholu, tak na mě s podivem čuměl když jsem dal dva panáky jak prd J

Mimojiné mě taky zaujala jedna z obsluhujících dívek, jménem Reomensa (nebo tak nějak :-) Do konce workcampu zbývaly už pouze dva dny, tak jsem si už plánoval, že zůstanu u nich v hotelu po skončení projektu. Bohužel vše vzalo za své, když mi během večera představovala svého manžela. Nenaděláš nic :-) 

Když oficiality skončily tak sme vylezl i na střechu hotelu, kde sme popíjeli čaj. Za skoro úplňkového měsíce to byla romantyka jako blázen :-) Na dormitory jsme se přesunuli kolem 22. Hodin. Bylo za potřebí ze sebe shodit ten celodenní stres a tomu výrazně pomohly 3 efesy :-) 

Sorinamiiiii

                                                                    21.7.2011

Od začátku workcampu docházelo k různým konfrontacím mezi jednotlivými jazyky, které zde byly zastoupeny. Největší zájem byl o sprostá slovička v jednotlivých jazycích. Dá se říct, že po těch dvou týdnech bych mohl poslat do pr...e jistou osobu hned v 6 jazycích což není špatné? :-)   Došlo i k posměchům vůči pisklavému tónu hlasu dívek z jižní části korejského poloostrova. Ovšem z jejich dílny vzniklo slovo jenž doprovázelo workcamp už od jeho začátku: SORINAMI. Chcete-li vysvětlení tak to je sorry v korejské verzi. Přiznám se, že to s oblibou používám doposud.  Když jsme se tedy rozhodovali jak neformálně pojmenujeme náš workcamp tak jsme se jednohlasně dohodli na “SORINAMI 2010“. Toto jsme pak zvěčnili černou lihovou na špalek, kam sme podepsali všichni zúčastněni a byla zde dopsány i všechny země, ze kterých jsme pocházeli. Pokud mi je dobře známo, tak tento špalek je nyní vystaven v suterénu afyonské radnice. Když jsme byli s timto hotovi tak jsme se přemístili na exkursi do továrny na suguc. Suguc(čti sudžuk) je mleté maso z hovězího masa. Museli jsme se převléknout do ochranných plášťu které připomínaly ty operační.  Po zajímavé exkursi nás pozval majitel továrny na oběd. Jako hlavní chod se samozřejmě podával suguc s rýží :-)  Po výborném kulinářském zážitku jsme se přemístili na návštěvu do muzea, které měl chlapík ve svém domě.  Kromě těch modrých motýlů z Brazílie mě asi nejvíc zaujala jeho soukromá jeskyně  :-) 

Aquapark + kebap restaurante

                    20.7.2001

Pracovní dobu v parku jsem strávil převážně vožením hlíny na kolečku. Když si vzpomenu na to jak se to naložený kolečko v tom terénu propadalo, tak mi z toho ještě teďka je ouvej :-)  Při naší práci nám asistovalo pár místních dělníků. Jeden z nich byl opět unešen mou tureckou (ač malou) slovní zásobou. Celkově Turci jsou velmi srdečný národ. Když jsem třeba přišel někam do obchodu a pozdravil jsem turecky, tak to hned bylo o něčem jiným. Jednou jsem třeba dostal Colu zdarma J

Po obědě jsme zavitali do aqvaparku. Tobogány a všechny ty srandičky kolem byly fajn ale i tak včerejší exkurs do tureckých lázní jen tak něco nepřemůže. Večer byla v plánu večeře v Kebap restauraci. Můžu konstatovat, že v Turecku je Kebap velmi uznávaná specialita. A Turci nešetří s ničím, ať už se jedná o zeleninu, různé omáčky, nebo koření. Konkrétně červenou papriku sypou snad do všeho.  Ale bylo mi vysvětleno, že kdo hodně koření, tak má kvalitní hlas. A že třeba všichni zpěváci jedí hodně kořeněná jídla. Za příklad mi byla dána Shakira J  

Pupky jsme si nacpali všichni pořádně. Měl jsem co dělat abych zdolal můj pokrm ale i tak jsem ještě pomáhal spolusedícím který měli porci pro dva, i když na můj dojem by se z toho najedli i 4 osoby J

Nový šortky a turecké lázně

Pondělí, 19.7.2010

Při našem nedělním návratu do Afyonu ve večerních hodinách  jsme zamířili na městský úřad kde jsme měli výbornou večeři, tak před úřadem byl velký výkop, který byl připraven na položení potrubí. Když jsme na to samé místo dorazili v pondělí ráno kolem 9. Hodiny, tak výkop byl již zasypán štěrkem a terén byl pečlivě urovnán. Velmi mile mě překvapila turecká produktivita práce.

Po víkendu stráveném na túře sme se vrátili do parku, kde sme pokračovali v naší práci. Dopoledne jsme měli zpestřené o společné fotografování  s hlavním představitelem Afyonské oblasti, prej něco jako český hejtman ale o pár nul na kontě bohatší . Později o naší bandě byl napsán článek na celou stránku v novinách. Objevil jsem se celkem na čtyřech ze sedmi uveřejněných fotografií J Po nějaké době mi řekl Faruk ať jdu s ním. Nevěděl jsem o co jde…Nasedli jsme do Tranzitu a vyrazili do města.  Zastavili jsme v místní nákupní zóně. Vzhledem k tomu že Faruk i Asim, který nás vezl , nemluvili skoro vůbec anglicky tak byl velký problém zjistit o co jde. Zašli jsme do obchodu s oblečením a Faruk mi začal ukazovat různý šortky a nutil mě ať si je vyzkouším. Trochu jsem nechápal, o co jde ale šel jsem do zkušební kabinky. Nakonec jsem si vybral takový nezajímavý šedý šortky s páskem a šel jsem ke kase. Když jsem to chtěl zaplatit tak mě Faruk důrazně zarazil, že platit bude on, což mě už definitivně poslalo do kolen.

Po obědě jsme zavítali do klasických tureckých lázní. Byla to opravdová lambáda. Nejdřív jsme byli v bazénu, který měl vodu o teplotě kolem 35´C a střídavě jsem chodil do studené sprchy. Nepopsatelná paráda. Pak následovaly další procedury a třešnička na dortu byla turecká masáž, která mě protáhla opravdu od hlavy až k patě J Při večerní opíječce jsem se mimojiné dozvěděl  i pravý důvod proč mi byly zakoupeny nové šortky.  Na těch původních jsem měl totiž menší trhlinu. To neuniklo tomu pánovi, se kterým jsme se ráno fotili do novin, tak se ptal mých vedoucích jak je to možné? Ti se mu snažili vysvětlit, že s trhlinou jsem už přijel na workcamp a na to jim odvětil “Tak mu kupte nový ne? “ A bylo to J

Túra do Sandikli Agdak Tokali kaňonu a kvalitní turecké sandále :-)

18.7.2010

Možná to bylo v důsledku konzumace velkého množství alkoholu, ale během večera mi v paměti uvízlo, že se bude vstávat v půl sedmé. Budík mě probudil ve stanovený čas…ještě chvíli trvalo, než jsem se vyhrabal ze stanu ven. Bylo mi ale divné, že v kempu panuje i nadále všeobecný klid. Po pár minutách mi došlo, že jsem se spletl a  budíček byl stanoven až na půl osmou…prostě Ondra no…ale zas na druhou stranu jsem si říkal žádná škoda…víte, jak se má to ranní ptáče J Následoval úklid a demolice kempu. Během balení jsem si všimnul menší poruchy přesky u mých sandálí. Celkem vtipné zjištění na to, že mě čeká 26 km dlouhá túra. V 9. hod jsme se naskládali do busu a  vyrazili jsme. Asi po půl hodině udrncaný jízdy po polní lese jsme dorazili na výchozí stanoviště. Vyfasovali jsme si svačiny a mohli vyrazit na túru. Terén patřil do jedné z těch obtížnějších kategorií. Šli jsme korytem kamenité řeky a drobné pády nebyly výjimkou, takže jsem mimojiné vyzkoušel i voděodolnost obalu od kamery. Musím uznat, že obal splnil svou funkci. Do toho se začala projevovat vysoká kvalita mých sandálí v podobě odpárávání dalších přesek.

Situace kolem sandálí začala být vážná tak jsem nasadil sichrhajcky a náplastě, které umožňovaly aspoň částečně normální chůzi. I přes problémy se sandálemi jsem zaznamenával přírodní krásy kaňonu ve kterém sme se pohybovaly. Skály tyčící se do výšky 200 metrů nad naše hlavy braly opravdu dech. Zhruba poslední 2 kilometry jsme museli plavat a různě se brodit. Voda měla krásných 10´C teplotu, takže minimálně pro mě to bylo v těchto 35stupňových vedrech vítané osvěžení. Sandikli Agdak Tokali Kanyonu jsme dobyli asi kolem 14..hodiny. Dostavovaly se velmi blažené pocity. Vynaložené úsilí opravdu za to stálo.  Tou dobou vyžadovaly mé sandále servis asi každých 15 minut. Díky tomu jsem se většinou pohyboval až v samém závěru výpravy. Chvílemi jsem si říkal, že to snad dojdu na boso ale sandále nakonec vydržely až do konce. Cesta zpátky utíkala rychle. Zpátky k autobusu sme vyčerpaní  došli asi kolem 16. hodiny. Nevydržel jsem to a koupil jsem si jednoho Efese na schlazení organismu. Do skautského centra v Afyonkarahisaru sme dorazili asi kolem půl sedmé. Asim nás naložil do tranzitu a mohli jsme vyrazit do našeho přechodného domova. Po večeři jsem strávil asi hodinu marné snahy o spravení mých původních sandálí, bohužel neúspěšně. Tak jsem šel na francouzský pokoj na jedno pivko a poté jsem ulehl ke spánku