Divoký pes a metrová pavučina

Sobota 17.7.2010

Ráno bylo v duchu probírání se z následků z předchozího večera. Moc se toho neděje tak mám aspoň  čas dopsat deník.  Dopoledne trávíme děláním oběda pro celou expedici Sandikli na ohni. Podávají se jakési masové placky a hranolky. Posilněni výborným pokrmem se vydáváme na menší procházku po okolní krajině. Cestou potkáváme divokého psa, divoké koně, pavoučí vesnici o rozměrech zhruba 1x1 metr a další krásy.  Ale i tento výlet má své mouchy; Je mi nepochopením, že v této nespoutané přírodě nacházím pohozené odpadky L Už se tak nějak smiřuju s tím, že ekologické vychování Turků je katastrofální! Během cesty potkáváme i kraví exkrementy. Zrovna jsem šel v hloučku s dívkami z Koreje a tak jsme se dostali i na toto téma a tuším že s Leem jsme si z dívek dělali srandu a říkali jsme jim že se jedná o Turkish mushroom – Turecká specialita podávaná v těch nejluxusnějších restauracích J No myslím, že nám i chvíli věřily, než zjistily že je taháme za nos J Večer jsme strávili u ohně ve společnosti Efesu a turecké Rakyje J Probíhala všeobecná diskuse, která se v závěru změnila v politickou, během niž jsem byl dotázan na můj postoj k situaci v Izraeli. Tak jsem odpověděl moje stanovisko. To se nelíbilo jedomu mladíkovi, který mi už od začátku moc neseděl. Naštěstí z toho nebyly následky moc dramatické J  Trochu s rozkazem jsme zalezli do stanů úderem půlnoci. Přecejenom bylo zapotřebí nabrat síly na zdolání 5. Největšího kaňonu na světě,  Sandikli Agdak Tokali Canyonu 

Hurá na výlet!

Pátek 16.7.2010

V práci dnes trávíme kratší dobu kvůli brzkému odjezdu na víkendovou tůru do Sandikli Agdak trip, takže na studentských koleje jsme dorazili asi kolem 13. Hodiny dopolední. Za necelou hodinku vyrážíme do skautského centra. Huseyn nám oznamuje, že s námi se Shirvan nemůžou jet. Následuje dojemné rozloučení. Tak s menším rozhořčením pokračujeme v přípravách na cestu. Vytvořili jsme lidského hada, kterým jsme naskládali věci do autobusu. Asi po čtvrt hodině přijíždí zpátky dodávka s našimi vedoucími. Huseyn si z nás parádně vystřelil aleJ  Při nakládání věcí trochu nechápu  proč s sebou bereme lavičky, když jedeme do přírody ale tak budiž.  Konečně všichni nasedáme do autobusu a vyrážíme. Přibližně tříhodinová cesta docela vtipná. Nejdřív se seznamuju s Ozanem z Istanbulu. Už trochu přemýšlím dopředu, tak si s ním domlouvám případný nocleh u něj až dorazím po workcampu do největšího Tureckého měst a. Uprostřed našeho rozhovoru k nám přichází Maria , ke které mám sympatie už od začátku workcamu  a sedá si mi na klín. Na nějakou dobu sesazuju z trůnu dosavadní sexmashine, sorry José J Posledních 20 km jedeme po točité polní cestě. Kvůli zvýřenému vzduchu je nutno zavřít všechna okna  v autobuse a rázem je zde nesnesitelné vedro. Posléze potkáváme stádo divokých koňů. Paráda!  Konečně dorážíme do cíle. Naše tábořiště mi silně evokuje vzpomínky na naše stanoviště v Rumunských Karpatech. Podobný palouček uprostřed lesa, ovce…jen ten hmyz chybí : -) ) Následuje budovaní našeho tábořiště. To se řadím mezi stanové budovatele  - mazáky J   Večer trávíme u táboráku. Sice jsem měl jen dvě pivka ale spoustu dalšího kolovalo kolem J  

Aneb jak Ondra mluvil do televize

 Čtvrtek 15.7. 2010

Práci v parku jsme měli dnes velmi zpestřenou. Děvčata omylem rozbořily hotový chodník, tak asi další hodinku trvalo, než jsme ho dali aspoň částečně do původního stavu. Poté bylo v plánu focení do novin. Nejdřív bylo skupinové foto s nějakým důležitým pánem z radnice a pak nás fotili při práci,  tak jsme dělali, že něco děláme.  V novinách o nás druhý den  vyšel článek na celou stránku, kde bylo otištěno i  několik výše uvedených fotografií. Našel jsem se na čtyřech z nich. J Když bylo po všem tak na mě Faruk zavolal ať jdu  s ním, neměl jsem ponětí co chce. Řekl mi ať si sednu do mikrobusu a že prej pojedeme koupit nový boty, tak si říkám proč ne?

Vešli jsme do obchodu s obuví a Faruk mi tam začal ukazovat různý boty.  Já jsem ale nechtěl žádný boty, ale sandále! Tak tam vyhrabali snad jedinný sandále, co tom v krámě měli. Sice byly kožený a stály 10 tureckých lir(cca 5 eur) ale risknul jsem to a vzal je.  Tak jsem si myslel, že je vyřešeno a že se můžem vrátit zpátky do parku ale Faruk mě táhnul do dalšího obchodu s oděvy. A chtěl po mě abych si vyzkoušel šortky co tam měli. To už jsem nerozuměl absolutně ničemu.  Tak jsem si jich pár vyzkoušel  a nakonec jsem si vybral takový ošuntělý šedý. Už jsem tahal peněženku a Faruk mě rázně upozornil, že platit bude on. To mě natolik dojalo, až jsem měl skoro na krajíčku J

  Odpoledne po práci jsme absolvovali návštěvu v muzeu, které se nacházelo asi 10 kilometrů od města. Po prohlídce následoval další oficiální bod programu. Interwiew pro tureckou stanici Chanel 3. Tlumočený rozhovor jsme poskytli celkem tři campeři, Maria z Polska, Ugo z Francie a moje maličkost. Ptali se mě odkud jsem, jak se v Turecku cítím atp. Musím říct, že se mi při odpovědích hodně třásl hlas J

Vzhledem k tomu, že se nezadržitelně blížil víkend a tím pádem tůra do 5. Největšího kaňonu na světě,  Sandikli Agdak Tokali Canyonu, tak po večeři následovala informační schůzka s místními skauty, kteří nám měli dělat doprovod na cestě.  Při tomto setkání byl můj spolubydlící José pasován na tureckého skauta.

Během večera jsem se taky dozvěděl proč  mi byly koupené nové šortky. Během focení mluvil ten důležitý pán s našimi camp-leaderi, Shirvan a Huseynem a mimojiné se jich ptal proč mám roztrhlé šortky? Tak mu vysvětlovali, že jsem si je natrhl už během mé cesty do Turecka a že je mám pracovní atp. a pán jim pouze odvětil “Tak mu kupte nový ne?!“ A to se vyplatí!

 Spát jsme tentokrát šli neposilněni alkoholem, jelikož nás čekal náročný den. 

První závažná komplikace - prasklá přeska u sandálí!

J

V parku jsem strávil většinu času s krumpáčem v ruce, ale měl jsem taky menší zpestření .  Naši spolupracovníci  manipulovali s  jakousi frézou, která prohlubovala naše výkopy, tak jsem si taky vyzkoušel udělat díru do země. Měl jsem toho plný kecky asi po třech metrech, nepočítam-li solidní náběh na mozoly na obou rukách :-) Odpoledne jsme se vydali na výlet asi 50 km severozápadním směrem od Afyonu do Gazligol  . Cestou jsme  zastavili u krajnice a Faruk si na chvíli odskočil. Za další půlminuty se vrátil s trsem plných makovic., takže jsme si mohli dát pěkně do nosu J

Navštívili jsme několik zřícenin při jejichž prohlídce bylo zapotřebí i trocha horolezecké zručnosti .

Nacházeli jsme se ve vyšších polohách, takže zde bylo trochu větrnější počasí na což málem doplatil můj klobouk z papíru. Jeden silnější poryv  totiž zvedl klobouk z mé hlavy a zanesl jej do otvoru od hladomorny která se nacházela v mé blízkosti. Ač na první moment velmi bizardní situace, tak jsem v danou chvíli pobavil zbytek skupiny. V zápětí se ale i u nich projevil soucit kolegiálnosti a začali jsme řešit jak můj klobouk zachránit z hladomorny do které sloužil jako jedinný přístup díra v zemi o rozměrech metr krát metr a půl. Naštěstí starší chlapík, který nás zde provázel slezl do hladomorny a zachránil tak můj klobouk  J

Po úspěšné záchranné akci klobouku jsme nahopsali do tranzita a přejeli jsme na návštěvu do místního Guest housu, kam jsme byli pozváni na čaj. Obsluhou nám byli místní mladíci, kteří sice uměli anglicky ale snažil jsem se o tureckou konverzaci  J

 Z tohoto krásného výletu jsme se vrátili kolem 20. Večer byl opět spojen s hrami a efesem. Ovšem při jedné z her mi praskla přeska u mých sandálí, které mám už asi 7 let a bylo to moje jedinné obutí na mé cestě.  Musím říct, že mě až píchlo u srdce. Touto skutečností byla ovlivněna moje nálada i po celý zbytek večera. I když jsem na pokoj dorazil kolem půl třetí značně pod vlivem tak jsem se? další hodinu snažil poruchu opravit.  Bohužel neúspěšně, tak jsem šel spát s nejistotou co bude v dalších dnech?