Divoký pes a metrová pavučina

Sobota 17.7.2010

Ráno bylo v duchu probírání se z následků z předchozího večera. Moc se toho neděje tak mám aspoň  čas dopsat deník.  Dopoledne trávíme děláním oběda pro celou expedici Sandikli na ohni. Podávají se jakési masové placky a hranolky. Posilněni výborným pokrmem se vydáváme na menší procházku po okolní krajině. Cestou potkáváme divokého psa, divoké koně, pavoučí vesnici o rozměrech zhruba 1x1 metr a další krásy.  Ale i tento výlet má své mouchy; Je mi nepochopením, že v této nespoutané přírodě nacházím pohozené odpadky L Už se tak nějak smiřuju s tím, že ekologické vychování Turků je katastrofální! Během cesty potkáváme i kraví exkrementy. Zrovna jsem šel v hloučku s dívkami z Koreje a tak jsme se dostali i na toto téma a tuším že s Leem jsme si z dívek dělali srandu a říkali jsme jim že se jedná o Turkish mushroom – Turecká specialita podávaná v těch nejluxusnějších restauracích J No myslím, že nám i chvíli věřily, než zjistily že je taháme za nos J Večer jsme strávili u ohně ve společnosti Efesu a turecké Rakyje J Probíhala všeobecná diskuse, která se v závěru změnila v politickou, během niž jsem byl dotázan na můj postoj k situaci v Izraeli. Tak jsem odpověděl moje stanovisko. To se nelíbilo jedomu mladíkovi, který mi už od začátku moc neseděl. Naštěstí z toho nebyly následky moc dramatické J  Trochu s rozkazem jsme zalezli do stanů úderem půlnoci. Přecejenom bylo zapotřebí nabrat síly na zdolání 5. Největšího kaňonu na světě,  Sandikli Agdak Tokali Canyonu 

Hurá na výlet!

Pátek 16.7.2010

V práci dnes trávíme kratší dobu kvůli brzkému odjezdu na víkendovou tůru do Sandikli Agdak trip, takže na studentských koleje jsme dorazili asi kolem 13. Hodiny dopolední. Za necelou hodinku vyrážíme do skautského centra. Huseyn nám oznamuje, že s námi se Shirvan nemůžou jet. Následuje dojemné rozloučení. Tak s menším rozhořčením pokračujeme v přípravách na cestu. Vytvořili jsme lidského hada, kterým jsme naskládali věci do autobusu. Asi po čtvrt hodině přijíždí zpátky dodávka s našimi vedoucími. Huseyn si z nás parádně vystřelil aleJ  Při nakládání věcí trochu nechápu  proč s sebou bereme lavičky, když jedeme do přírody ale tak budiž.  Konečně všichni nasedáme do autobusu a vyrážíme. Přibližně tříhodinová cesta docela vtipná. Nejdřív se seznamuju s Ozanem z Istanbulu. Už trochu přemýšlím dopředu, tak si s ním domlouvám případný nocleh u něj až dorazím po workcampu do největšího Tureckého měst a. Uprostřed našeho rozhovoru k nám přichází Maria , ke které mám sympatie už od začátku workcamu  a sedá si mi na klín. Na nějakou dobu sesazuju z trůnu dosavadní sexmashine, sorry José J Posledních 20 km jedeme po točité polní cestě. Kvůli zvýřenému vzduchu je nutno zavřít všechna okna  v autobuse a rázem je zde nesnesitelné vedro. Posléze potkáváme stádo divokých koňů. Paráda!  Konečně dorážíme do cíle. Naše tábořiště mi silně evokuje vzpomínky na naše stanoviště v Rumunských Karpatech. Podobný palouček uprostřed lesa, ovce…jen ten hmyz chybí : -) ) Následuje budovaní našeho tábořiště. To se řadím mezi stanové budovatele  - mazáky J   Večer trávíme u táboráku. Sice jsem měl jen dvě pivka ale spoustu dalšího kolovalo kolem J  

Aneb jak Ondra mluvil do televize

 Čtvrtek 15.7. 2010

Práci v parku jsme měli dnes velmi zpestřenou. Děvčata omylem rozbořily hotový chodník, tak asi další hodinku trvalo, než jsme ho dali aspoň částečně do původního stavu. Poté bylo v plánu focení do novin. Nejdřív bylo skupinové foto s nějakým důležitým pánem z radnice a pak nás fotili při práci,  tak jsme dělali, že něco děláme.  V novinách o nás druhý den  vyšel článek na celou stránku, kde bylo otištěno i  několik výše uvedených fotografií. Našel jsem se na čtyřech z nich. J Když bylo po všem tak na mě Faruk zavolal ať jdu  s ním, neměl jsem ponětí co chce. Řekl mi ať si sednu do mikrobusu a že prej pojedeme koupit nový boty, tak si říkám proč ne?

Vešli jsme do obchodu s obuví a Faruk mi tam začal ukazovat různý boty.  Já jsem ale nechtěl žádný boty, ale sandále! Tak tam vyhrabali snad jedinný sandále, co tom v krámě měli. Sice byly kožený a stály 10 tureckých lir(cca 5 eur) ale risknul jsem to a vzal je.  Tak jsem si myslel, že je vyřešeno a že se můžem vrátit zpátky do parku ale Faruk mě táhnul do dalšího obchodu s oděvy. A chtěl po mě abych si vyzkoušel šortky co tam měli. To už jsem nerozuměl absolutně ničemu.  Tak jsem si jich pár vyzkoušel  a nakonec jsem si vybral takový ošuntělý šedý. Už jsem tahal peněženku a Faruk mě rázně upozornil, že platit bude on. To mě natolik dojalo, až jsem měl skoro na krajíčku J

  Odpoledne po práci jsme absolvovali návštěvu v muzeu, které se nacházelo asi 10 kilometrů od města. Po prohlídce následoval další oficiální bod programu. Interwiew pro tureckou stanici Chanel 3. Tlumočený rozhovor jsme poskytli celkem tři campeři, Maria z Polska, Ugo z Francie a moje maličkost. Ptali se mě odkud jsem, jak se v Turecku cítím atp. Musím říct, že se mi při odpovědích hodně třásl hlas J

Vzhledem k tomu, že se nezadržitelně blížil víkend a tím pádem tůra do 5. Největšího kaňonu na světě,  Sandikli Agdak Tokali Canyonu, tak po večeři následovala informační schůzka s místními skauty, kteří nám měli dělat doprovod na cestě.  Při tomto setkání byl můj spolubydlící José pasován na tureckého skauta.

Během večera jsem se taky dozvěděl proč  mi byly koupené nové šortky. Během focení mluvil ten důležitý pán s našimi camp-leaderi, Shirvan a Huseynem a mimojiné se jich ptal proč mám roztrhlé šortky? Tak mu vysvětlovali, že jsem si je natrhl už během mé cesty do Turecka a že je mám pracovní atp. a pán jim pouze odvětil “Tak mu kupte nový ne?!“ A to se vyplatí!

 Spát jsme tentokrát šli neposilněni alkoholem, jelikož nás čekal náročný den. 

První závažná komplikace - prasklá přeska u sandálí!

J

V parku jsem strávil většinu času s krumpáčem v ruce, ale měl jsem taky menší zpestření .  Naši spolupracovníci  manipulovali s  jakousi frézou, která prohlubovala naše výkopy, tak jsem si taky vyzkoušel udělat díru do země. Měl jsem toho plný kecky asi po třech metrech, nepočítam-li solidní náběh na mozoly na obou rukách :-) Odpoledne jsme se vydali na výlet asi 50 km severozápadním směrem od Afyonu do Gazligol  . Cestou jsme  zastavili u krajnice a Faruk si na chvíli odskočil. Za další půlminuty se vrátil s trsem plných makovic., takže jsme si mohli dát pěkně do nosu J

Navštívili jsme několik zřícenin při jejichž prohlídce bylo zapotřebí i trocha horolezecké zručnosti .

Nacházeli jsme se ve vyšších polohách, takže zde bylo trochu větrnější počasí na což málem doplatil můj klobouk z papíru. Jeden silnější poryv  totiž zvedl klobouk z mé hlavy a zanesl jej do otvoru od hladomorny která se nacházela v mé blízkosti. Ač na první moment velmi bizardní situace, tak jsem v danou chvíli pobavil zbytek skupiny. V zápětí se ale i u nich projevil soucit kolegiálnosti a začali jsme řešit jak můj klobouk zachránit z hladomorny do které sloužil jako jedinný přístup díra v zemi o rozměrech metr krát metr a půl. Naštěstí starší chlapík, který nás zde provázel slezl do hladomorny a zachránil tak můj klobouk  J

Po úspěšné záchranné akci klobouku jsme nahopsali do tranzita a přejeli jsme na návštěvu do místního Guest housu, kam jsme byli pozváni na čaj. Obsluhou nám byli místní mladíci, kteří sice uměli anglicky ale snažil jsem se o tureckou konverzaci  J

 Z tohoto krásného výletu jsme se vrátili kolem 20. Večer byl opět spojen s hrami a efesem. Ovšem při jedné z her mi praskla přeska u mých sandálí, které mám už asi 7 let a bylo to moje jedinné obutí na mé cestě.  Musím říct, že mě až píchlo u srdce. Touto skutečností byla ovlivněna moje nálada i po celý zbytek večera. I když jsem na pokoj dorazil kolem půl třetí značně pod vlivem tak jsem se? další hodinu snažil poruchu opravit.  Bohužel neúspěšně, tak jsem šel spát s nejistotou co bude v dalších dnech?

S chutí do toho a půl je hotovo

Pondělí 13.7.



V ponděĺí nám začal jeden z hlavních bodů workcampů, práce v městském parku. Naší hlavní náplní bylo udělat výkopy pro zavlažovací systém, roztřikovače chcete-li. Na místo jsme dorazili po deváté hodině a už zde čekali místní dělňasové, od kterých jsme nafasovali nejdřív pracovní trička a posléze rukavice, krumpáče, lopaty a kolečka. Řeknu vám, že práce s tímto náčiním v 35stupňovém vedru nebyl žádnej med. Avšak pracovní morálka taky nebyla moc na vysoké úrovni. Z 6 pracovních hodin jsme vždycky pracovali v průměru 4-5 hodin. Padla jsme měli kolem půl druhé. Po obědě jsme vyrazili na prohlídku další části Afyonkarahisaru a pak do místního obchodního centra, což se mi moc nezamlouvalo, jelikož jsem se těšil na klasické turecké trhy na ulicích kde se o ceně smlouvá. ¨
Cestou z večeře na ubytovnu jsme se zastavili na zmrzlině u Sičáka. Během dne dorazila na workcamp poslední zbývající účastnice, Ina z Běloruska. Venku bylo hezky tak jsme zůstali sedět před společenskou místností. Ač bez alkoholu, tak i přesto jsem se dostal do postele asi kolem půl druhé ranní :-¨)

I love you Ondra

12.7.2010

Asi po pětihodinovém spánku se mi vstávalo poněkud těžce ale nakonec jsem to zvládl. Kameru jsem si tentokrát vzal a mohli jsme vyrazit. Po snídani byl na programu meeting s místními divadelníky a pracovníky z radnice. Faruk mě seznámil s celým kolektivem, s některými proběhl i krátký rozhovor, odkud jsem, jak se jmenuju atp. Předvedl jsem i pár svých frází, co zatím umím turecky. Jednoho mladíka to natolik dojalo, že chtěl se mnou společnou fotku do jeho telefonu. Poté následovalo velké společné focení. Když sme nasedali do minibusu,tak na rozloučení zpívali “I love you, Ondra“, tak se mi trochu třásly kolena J Odpoledne byl volný program, někteří dospávali předchozí noc, ale já jsem s částí bandy seděl v kantýně a seznamoval se J

Večer byl spojen opět s alkoholem. Mezi hlavní body programu patřilo Huseynovo striptýzové vystoupení, poté následova Culture song night, při které se zpívaly typické národní písničky. Musím podotknout,že “skákal pes“ sklidil velký úspěch J Společenským hrám dominovala flaška, při které dostal cucáka na krk snad každý. Byl jsem v domění, že jsem se do postele dostal ve dvě hodiny, o hodinu dříve, než předchozí den. Menší zklamání nastalo ráno, kdy mi José  řekl, že jsem dorazil až v půl třetí tak nevím J

Výstup na Afyon castle

                                                                                                                                       11.července 2010

Ráno byl sraz stanoven na 8:30, s Josém jsme si usmysleli, že se po snídani vrátíme zpátky na dormitory(ubytování  pozn-red.), tak jsem si sebou nebral ani kameru ani pití nic .Jenže po snídani jsme vyrazili do městského muzea a poté jsme absolvovali výstup na největší dominantu města : Afyon Castle, hrad tyčící se na skále nad Afyonem. Výstup jsme absolvovali kolem poledne, v době největších veder, takže těch 575 schodů tam a zase zpátky nebyl vůbec žádnej med J Odměnou za námahu byl překrásný výhled do okolí, zejména na stopadesátitisícový afyon. Nádhera. A už mi bylo jasné, že se sem budu muset vydat ještě jednou, tentokrát i s vlastním dokumentačním zařízením J Po obědě následovala procházka po městě, při které mě překvapilo poměrně velké množství obchodů se zbraněmi. Ale prý to je normální tak nevím J Na další bod programu jen tak nezapomenu. Měli jsme na výběr několik možností ale nakonec zvítězily brusle, tak jsem si říkal, že to budou nějaký inlajny atd…tak jsem tomu nevěnoval moc pozornost. Ale zmýlená neplatí. Přijeli jsme k nafukovací hale, v niž bylo nefalšované kluziště! Tak jsem si říkal, že to bude sranda, jelikož jsem na bruslích nestál asi 15 let. K mému překvapení mi to ale celkem i šlo. Pár pádů je samozřejmostí, ovšem moc nepotěšílo když jsem tam upadnul na záda přičemž jsem měl na sobě jen košili s krátkým rukávem, ale osvěžení to bylo fajn. Málem bych opomněl neúmyslný krosček ze zadu ale to už je holt riziko J Bruslili jsme asi něco přes hodinu, pak jsme se přesunuli do čajovny na šíšu. Při počtu 15 lidí se objednávalo asi 18 vodnic takže mi pak už šla hlava kolem J  Během odpoledne se řešilo, zda-li bude možnost sledovat finále MS ve Fotbale mezi Nizozemskem a Španělsku, kterému jsme byli díky Josému všichni více nakloněni. Nakonec nás pozval domů Faruk, se kterým jsem si padnul do oka od začátku. Povoláním učitel byl nadšen z mé minimální znalosti Turečtiny – toho si Turci velmi váží, když se snažíte aspoň trochu mluvit jejich jazykem. Finále nakonec  dopadlo vítězně pro Španělsko, z čehož jsme měli velikou radost. Na kolej jsme dorazili kolem půlnoci. Ubytování bylo fajn, akorát bylo na prd, že jsme museli být odděleni kluci x holky. Byl to hlavně problém v tom, když byla společnost rozjetá tak pak nebyla možnost se přemístit k někomu společně na pokoj, jelikož vstupy u budovy hlídali securiťáci kteří fakt budili respekt. No takže první noc to byla vyloženě pánská jízda za účasti asi litrového trychtýře, kterým jsem musel vypít dvě pivka najednou, do postele jsem upadnul nakonec asi kolem 3. Hod.

Přijetí na workcampu

Sobota 1O.7.2O1O

Nemohl jsem nedočkavostí usnout. Vstávačka asi kolem 9. Hodiny . K snídani máme levné sušenky, které jsme si předchozí večer koupili v Burse při exkursi v supermarketu. Ponorka na Roman a už vrcholí tak už trochu pospíchám ráno s balením věcí  a cestou na Otogar, kde byl první meeting time stanoven na půl desátou. Když procházím příjezdovou halou, tak mě zdraví několik prodejců autobusových jízdenek, tak jdu za nimi, v domění, že mají nějaké informace o našem srazu. Bohužel to byli jen títěrní nabízeči jízdenek. Čas běžel a mojí camp-leadři stále nikde. V infosheetu(prospekt k projektu pozn. Red. ) Byla sice instrrukce“Po příjezdu na meeting point kontaktuje vašeho camp-leadera“ale bohužel kontakt už chyběl  J Už jsem dokonce začal uvažovat, že zavolám do zajišťující organizace v Ankaře….Asi po půlhodině nervozního čekání jsem se ale dočkal. Chvíli před 11. Hodinou k nám přiběhli mí budoucí camp-leadeři Huseyn a Shiran, s dotazem zda-li čekáme na workcamp J Na parkovišti u přistavené dodávky na nás čekali ještě Faruk a Asim, kteří nám dělali doprovod během celého workcampu. Přejíždíme kus za město na místní studentské koleje, které se na další dva týdny stávají naším domovem. Ubytování fajn, až na to, že jsme měl i pokoj v pátém patře přičemž v budově nebyl žádný výtah. J Na projekt jsem dorazil jako 4. v pořadí. Ráno v 7 hodin dorazily Maria z Polska a korejské sestry Jeon a Sula. Díky našemu příjezdu do Afyonu ve 2:30 jsem byl ale stejně první co do Afyonkarahisaru dorazíl. Po obědě dorazil můj spolubydlící José, který přicestoval z Kanárských Ostrovů  J Během odpoledne dorazili ještě Leo, Simon a Ugo z Francie. Po parádní večeři následoval seznamovací večírek za asistence 3 litrového demižonu s červeným vínem a seznamovacích her.

Wellcome in Afyonkarahisar

Ranní očista ve sprše bez sprchového koutu byla fajn...teda až na to, že díky povaze "sprchového koutu"jsem vytopil půlku koupelny :-) Venku stále prší. Balíme věci a jdeme na metro. Na ulici voda po kotníky, takže chůze v sandálích je poněkud vlhká :-) V podloubí istanbulského metra nás zastavil mladík, jestli nepotřebujeme s něčím pomoci. Opět se přesvědčujeme o tom, že Turci jsou velmi laskavý a milý národ. Vystupujeme na stanici "Otogar"(autobusové nádraží turecky - pozn. red.) Déšť neustává.Úkol zní jasně: Najít noční bus do Afyonkarahisaru, kde se koná můj workcamp. Bohužel společnost, na které jsem měl doporučení od organizátorů workcampu má všechny busy obsazené. Je pátek, tak všichni jedou domů. Ale žádný stres. Zastoupení zde mají desítky autobusových společností! Když jsme ale asi u 5. společnosti vyšli naprázdno, tak přišel na řadu plán B: Sehnat jakýkoliv bus směr Afyon. Nakonec jsme vzali autobus do Bursy, která leží zhruba na půl cesty z Istanbulu do Afyonkarahisaru. Autobus vyjížděl ve 14. hod. tak jsme měli přes hodinu čas tudíž jsme zašli do internet café. Původně jsme mysleli, že pojedeme celou dobu po pevnině, ale k našemu milému překvapení jsme byli naloděni na trajekt, se kterým jsme přepluli Egejské moře. Celkem fajn zpestření :-) Do Bursy jsme dorazili kolem 19.hod. Počasí je standartně hnusný. Rozhodli jsme se, že pojedeme busem, který vyjížděl do Afyonu ve 22.hod. Zašli jsme do hypermarketu aby jsme dokoupili zásoby a hlavně aby jsme zabili čas. Mimojiné jsme našli koš, ve kterém byly všechny věci za 1 TL(cca 15 kč) Byl zde i klobouk, který se mi moc líbil, jelikož mi i šel :-) ale nakonec si ho vzal Roman...Když jsme přišli k pokladně, za kterou seděl usměvavý Turek, tak první co vzal do ruky byl onen klobouk a zvedl palec na znamení dobré koupě. Když ho ale projel čtecím zařízením tak na displeji naskočila cifra 10 TL tak jsme se mu snažili vysvětlit, že to máme ze slevového koše. Vzhledem k tomu, že uměl rusky(?) jen trochu tak komunikace byla dosti vtipná :-) Na rozloučenou si s námi podal ruku. Když jsme přišli na Otogar tak na mě přišla potřeba, tak jsem zavítal na místní veřejné záchodky. Když jsem otevřel dveře u kabinky tak tam byla pouze díra v zemi, tak jsem si řekl, že to bude vtipný ale ještě jsem zkusil otevřít kabinku v protější řadě a tam naštěstí byly klasické evropské záchodky tak se mi doslova ulevilo :-) Do Afyonkarahisaru jsme dorazili asi kolem 2:30 am. Naštěstí autobusák byl na kraji města takže problém s místem na spaní nebyl moc velký. Poslední společnou noc jsme spali pod širákem

Z Malého Trnu až do Istanbulu

8.7.                                                                    

Noc na pláži byla moc fajn. Kolem 5. Hod. ranní  byl krásný východ slunce, ale i tak jsem byl líný sáhnout po kameře a zdokumentovat jej J Vstávali jsme asi kolem půl deváté. Tou dobou už byli na pláži rybáři, kteří chytali úlovky do místních restaurací. Sbalili jsme věci a vyrazili do města sehnat něco k snídani za 3 Leva(cca 1,5 Eur) Nakonec jsme v místní sámošce pořídili dvě bagety v jednom balení + sušenky takže good job ! J Když jsme přecházeli most přes dálnici tak jsem si všiml, že v odpočívacím pruhu naším směrem stojí červené auto. Když jsme tam asi po dalších deseti minutách došli a začali jsme stopovat, tak na nás Kolja zatroubil ať si nasedneme. No ještě se nám nestalo, že by nás vzalo auto, který na nás ještě čekalo J Kolija nás vzal do Tsareva a cestou nás zval do jeho zábavního centra ale no money, no funny….Na konci Tsareva jsme stopovali na společně s jednou babkou, která přišla až později a stoupla si před nás, což je proti stopovacím pravidlům, tak jsme byli trochu naštvaný. Provoz zde byl nikterak hustý ale zastavil nám majitel hotelu, který nám řekl, že jedeme tou méně frekventovanou cestou k Tureckým hranicím. Vzal nás asi 5 km do vesnice, kde byl provoz ještě méně intenzivní, tak jsme se rozhodli, že budeme stopovat při chůzi. Asi po dvou kilometrech nás vzali dva chlápci, kteří dříve makali v ČR. Ti nás vzali asi 10 km a vyložili nás uprostřed lesa, jelikož zde měli robotu. Šli jsme opět asi půl hoďky lesem až nám zastavil místní mafián v Opelu Corsa coupé. Místo k sezení pro třetí osobu vzadu mělo velmi stísněné podmínky, takže jsem měl co dělat abych si na hrbolatých silnicích nepřivodil otřes mozku úderem o střechu J Katastrofální stav silnic a rychlý způsob jízdy mi vrtal hlavou. Mafián, který si podával ruku s celníky, nám říkal, že musí měnit tlumiče každý měsíc. Vystoupili jsme si v městě  nesoucí název Malkovo Trnovo. Tento malý trn bude velkým trnem v mé paměti ještě hodně dlóuho. Zde se ası fakt zastavıl čas a nebo tady před par dny skončila válka...totálně vybydlený město! mám takovej pocit, že jsme posledním obyvatelům pomáhali roztláčet žigulíka, aby odtamtud mohli odjezd...Pak jsme šli po krásné tříproudé silnici, která končila uprostřed lesa staveništěm.To už ve mně začínala propukat totální beznaděj. Nicméně jsme pokračovali dál po polní cestě, kterou  dosavadní tříproudá silnice pokračovala. Zároveň jsem doufal, že se stane nějaký zázrak. Konal se jen malý zázrak když jsem ve svahu spatřil dopravní značku, která musela patřit k nějaké silnici! A taky že jo J Dál jsme mohli pokračovat po asfaltce směrem k tureckým hranicím. Úsměv nám trochu opadl, jelikož auto nikde žádný nejelo a když už, tak v protisměru. Aby toho nebylo málo, tak se začalo ochlazovat a začalo pršet, tak jsem poprvé po cestě musel vytáhnout mikinu. Opravdu žádný med. Během těch asi 5 km chůze, co jsme šli k hranicím, jsme potkali tři auta, co jela naším směrem. 1 žigulík, který nás sice mohl vzít ale budiž. Dále jsme potkali turistický bus, jehož řidič nám naznačoval, že jdeme správným směrem a jako poslední totálně naložené auto.

Za vytrvalého deště jsme došli na hraniční přechod. Zde jsme zůstali pod přístřeškem a čekali jsme zda-li nás vezme někdo z projíždějících. Potkali jsme zde např asi 60letého cyklistu, který měl na kole v plánu projet celou jižní Evropu, pokud si dobře pamatuju, tak chtěl projet asi 9 státy J Asi po hodině čekání nás vzali Bob a Simia(?) z Německa, kteří vyrazili na dovolenou dodávkou. Chvíli to ale trvalo, než jsme mohli opustit hranice, jelikož naši noví němečtí přátelé měli nějaké problémy s doklady. Možná kvůli Bobově salátovému vydání cestovního pasu J B & S měli v plánu dojet do 300 km vzdáleného Istanbulu, což jsme s nadšením uvítali. Do hlavního města Turecka, které má 13 milionu obyvatel jsme dorazili asi kolem 19. Hod. a další dvě hodiny jsme jezdili po městě než jsme si vystoupili. Později jsme zjistili, že jsme si vystoupili v cenově přijatelné čtvrti. Levné prádelny, takže jsem si dal na uvítání parádní turecký Kebap. Útočiště jsme našli v hotelu Kosova, kde byl pokoj za 10 eur. V jinak drahém Istanbulu další good job. Trochu mě pobavila koupelna. Byla zde sprcha bez sprchového koutu, ale co bych chtěl za10 eur že? :-) 

Varné počasí ve Varně

7.7.2010

Ráno jsme si trochu pospali takže jsme hotel opouštěli asi kolem 11.hod. Dali jsme si ještě jednu koupačku a vyrazili jsme na cestu. Po ostřejší výměně názorů jsem tak trochu na truc vyrazil údajně špatným směrem na Varnu. K mému překvapení to byl nakonec ale správný směr tak nevím...:-) Zastavil nám manželský pár který 37 let žil ve Finsku. Ve Varně jsme zašli na hoďku do internet café, aby jsme zjistili co je nového. Pobavil mě přihlašovací proces na sociální síť. Údajně jsem se přihlašoval z neobvyklého místa tak jsem musel dělat test, při kterém jsem na fotkách musel poznat asi 6 lidí, které mám v přátelích. Nemálo jsem se pobavil u některých fotek J  Poté sme se městskou přesunuli na konec města. Opět trvalo jen chvíli a zastavil nám mladík kousek za město. V době, kdy jsem seděl na, krajnici, tak jsem přemítal: Za celou dobu, co jsme v Rumunsku a Bulharsku, tak nám ještě nezastavilo auto rumunské výroby, o kterém přemýšlíme, že ho pořídíme. A ejhle, za pár minut nám zastavuje výše zmiňované auto, tak paráda J

Po testovací jízdě jsme pocítili trochu žízeň, tak jsme se mrkli do krámku, kde jsme koupili 3litrovou limču za 1,4 LEV(cca 20 Kč) Jak už se stalo trochu menší zvyklostí, tak v době, kdy jeden z dvojice stopuje, tak druhá osoba si píše zápisky do deníku, či odpočívá.  

Po ulepkaným osvěžení sladkou limonádou byla řada ve stopování na mě. Asi do deseti minut jsem se ptal Romana, jestli má už dopsáno, jelikož nám zastavilo bílé sportovní auto, které nás dovezlo asi tak 30 km před Burgas. Čekali jsme kus za kruhovým objezdem. Zastavila nám černá Oktávie. Velmi ochotný Mihail nás zavezl kousek za 2. Největší město Bulharského pobřeží, přičemž cestou po telefonu sháněl nějaké levné ubytování v Burgasu, ale tuto variantu pak stejně zavrhli. Bylo zhruba kolem 20. Hod. a ten večer jsme měli v plánu dívat se na 2. Semifinálový zápas fotbalového MS ve fotbale mezi Španělskem a Německem. Do začátku zápasu zbývala asi tak hodina a tak jsme se rozhodli, že uděláme průzkum potencionálních míst k přespání. Krásný sleeping place jsme našli na pláži, tak jsme se mohli vrátit zpátky do města a najít hospodu, kde budou dávat fotbal a bude zde levný pivko. Vyhrála to restaurace ze které se linula romantická hudba ale fotbal tu dávali a pivko točili Burgasko za 1,7 LEV(cca 1euro) Škoda, že jsme měli dohromady jen na 6 piv, jelikož u vedlejšího stolu sedělo 5 děvčat ve věku asi 14 až 18 let a tak trochu jsme tušili, že je na 1 pivko dohromady asi nesbalíme J Krásný fotbalový zážitek se začal mísit s reprodukovanou hudbou. Nic proti jinak hezkým Bulharkám ale zpěvačka měla do ženské krásy opravdu daleko. Jak říkal Roman:“Žádný boky, velký ramena“. Nadcházející zaznamenaná věta v diáři asi plně vystihuje mé zoufalé pocity ten večer v oné restauraci“Třešinku na dortu tomu nasadila osoba, která si v pokročilé části večera přisedla k vedlejšímu stolu a dle mého soudu to mohla být sestra, pardon bratr zpěvačky  J“

Během večera jsme narazili na místního hlídače, který žil nějakou dobu v ČR, tak jsme si mohli pokecat i trochu česky J

Semifinále skončilo španělským postupem a my jsme se mohli odebrat na předem vybranou pláž. Do spacáku jsem zalezl před 1. Hod. ale usnul jsem až mezi 2. Až 3. Hod. J

Aneb jak jsme si v Balchiku hráli na turisty

6.7.2010

Předchozí večer jsme ve společnosti komárů usínali, tak jsme se ve stejné společnosti i probouzeli. Jsme 6. den na cestě a poprvé musím tasit pláštěnku. Zastihl nás lehčí deštík, tak pláštěnka plní "konečně" svou oficiální funkci kromě té dosavadní polštářové :-) Ačkoliv jsme stáli na frekventované silnici tak auta ne a ne zastavit. Zastavil nám mladík, kterého jsem si nemohl vybavit s jednodenním zpožděním, kdy píšu deník zážitky z předchozího dne :-) Svezli jsme se asi 50 km. Za účelem osvěžení pokoukám po stromech jestli se na nich nachází nějaké ovoce :-) A našli jsme strom s broskvemi. Sice nebyly úplně dozrálé ale neva. Tento den jsme museli překonat zhruba 80kilometrový úsek mezi městy Silistre a Dobrič, kde byly pouze malé vesničky. První stop nás vzal asi 5 kilometrů na kraj vesnice kam přijížděly auta ve velké rychlosti, tak jsme se po nějaké době přemístili asi o 1 kilometr na protější kopec, kde silnice stoupala, takže šance, že nám někdo zastaví, byla teoreticky větší. No ale počkali jsme si i tady pěkně dlouhou dobu. V době kdy jsem seděl na krajnici a stopoval Roman, tak jsem si všiml projíždějícího Mercedesu ve kterém seděl pouze řidič tak jsem si říkal“Taky mohl zastavit, parchant jeden“ a věnoval jsem se dál zápiskům.  Ale vzápětí osi všímám jak pomalu zpomaluje a ve finále úplně zastavuje a couvá k nám zpátky, BINGO!!! A pan podnikatel mající asi 4 mobilní telefony nás vzal až do Dobriče. Míjeli jsme první dopravní nehodu po cestě. Vzhledem k balkánskému stylu řízení to bylo příjemné překvapení. No asi jen v Čechách jezdíme jak kreténi… Náš cíl pro dnešek byl Balchik. Po příjezdu jsme prošli celé centrum až na pláž tak jsme si dali luxusní koupačku v moři při západu slunce. Žijí zde naši známí ale ty se nepodařilo najít tak jsme si zahráli na turisty a zašli jsme do restaurace na večeři. Obsluhoval nás Antonio, sympatický chlapík, který nám nabídl super chálku za fajn cenu. Zůstali jsme se zde dívat na semifinálový zápas z MS ve fotbale mezi Paraguayí a Holandskem. Spolu se třemi Zagorkami to byl fajn večer J Rozhodovali jsme se jestli postavit někde stan. Ač je Balchik turistické město, tak jsme měli místo pro stan vytypované. Nakonec jsme dokončili  naší hru na turisty a rozhodli jsme se pro hotel. Přecejen po 6 nocích ve stanu pro 1,5 osobu jsme už cítili potřebu vyspat se aspoň trochu normálně a dočerpat síly J

1. točený pivko po cestě :-)

5.7.2010

Den jsme začali parádně . Po 5 dnech na cestě první osvěžující koupel v řece byla moc příjemná. Posilněni koupelí jsme se opět vydali na cestu, ale u řeky Olt byl větší výskyt koňských povozů než aut, tak jsme čekali asi přes hodinu, než nám zastavil španělsky hovořící mladík. Asi to byl nějaký signál, že tento den bude převážně ve španělském stylu :-) Svezli jsme se asi 50 km do Rošiori. Zde kromě stavebnin nebylo nic zajímavého :-) Zastavil nám chlápek, který uměl jen Rumunsky a vzal nás do Alexandrie. Honosný název neodpovídal moc vzhledu města avšak když jsme se blížili na konec města tak nám místní domorodec daroval dva vychlazené energetické nápoje tak jsme pak přecejenom změnili trochu mínění o Alexandrii :-) Odtud nás vzal pohodář, který jel do Zimnicea, kde rozhodně žádná klendra nebyla :-) Zde nám zastavili manželé se sympatickou dcerou. Konverzace probíhala opět ve Španělštině :-) Dojeli jsme do Pietrošani, přičemž nás předem upozorňovali, že odtud nám nikdo nezastaví. Pietrošani je velmi sympatická vesnička. Místní domorodci sedící na lavičkách kolem hlavní silnice nás vřele zdravili. Myslím, že dlohou dobu tu nebyli žádní cestovatelé :-) Cestou jsme potkali hospodu, kde měli vyrovnaný sudy od piva, tak jsme odtušili, že by zde mohli mít čepované pivo, tak jsme neváhali a dali jsme si první točený po cestě. Po dosavadní konzumaci z PET lahví a plechovek příjemná změna :-) Sympatická hospodská uměla anglicky tak jsem jí mohl dát moji první darovanou vizitku po cestě :-) Když jsme vycházeli tak nás místní štamgasti stáhli do protější hospy. Moc jsem si zde nepokecal jelikož konverzace probíhala opět ve španělštině :-) I když nám bylo horlivě nabízeno ubytování, tak jsme se po dvou pivkách zvedli a vydali se opět na cestu. Chvíli to trvalo, než nám zastavila bílá dodávka, jejíž řidič nás dal do skladovacího prostoru, takže jsme asi 10 km jeli v úplné ctmě :-) V Bujoru nám zastavila další dodávka, tentokrát jsme mohli obsadit místa pro pasažéry :-) Další auto nás zavezlo až k hraničnímu přechodu. Po pasové kontrole následoval asi 20 minutový přechod mostu přes řeku Dunaj a byli jsme v Bulharsku. Už bylo poměrně šero, ale ještě jsem zvedl palec. Projelo kolem nás bílé terénní BMW, které se pro nás ještě vrátilo. Chlápek nás vzal do 10 km vzdáleného Martenu ve kterém má bydlíště. Už byla tma ale stáli jsme na dobrým fleku tak jsme to ještě zkusili. Asi po 10 minutách vyjel z Martenu chlapík který nás sem dovezl, dal nám dvě sušenky a láhev vody a jel na druhou stranu. Stan jsme postavili v prostoru vodojemu kde bylo tradičně velké množství komárů

4. den na cestě aneb Rumunskem s opilými záchranáři :-)

                                                     neděle 4.7.2010

Ráno jsme se vstáváním nemuseli pospíchat, jelikož jsme spali opravdu na parádním místě. Probudilo nás až stádo procházejících ovcí. Sbalili jsme věci a vyrazili opět na cestu. Dorazili jsme do do horského městečka kde jsme si dali oběd na rozloučenou. Během oběda jsem zaregistroval hlasitou skupinku 4 příslušníků záchranné služby. S Laurencem a Julií jsme se rozloučili a vyrazili jsme směr Petrosani. Netrvalo dlouho a zastavila nám výše zmiňovaná skupinka záchranářů. S nejopilejším z nich jsme se museli přivítat po "tureckým" způsobem, polibkem na obě tváře. Ovšem asi po třech kilometrech jsme se mu asi přestali líbit a z auta nás vyhodil. Škoda, že zbylá posádka byla tak neschopná ho zastavit.
Pobavení vtipným zážitkem jsme pokračovali dál v cestě pěšky. O tom, že Balkán je stopovací ráj jsme se opět přesvědčili záhy. Zastavil nám manželský pár, který nás vzal zbylých 15 km do Petrosani. Při průměrné rychlosti 20km/hod. trvala tato cesta asi půl hoďky :-)
Petrosani na nás zapůsobilo sympatickým dojmem. Ačkoliv byla neděle, tak zde bylo poměrně živo. Došli jsme na konec města a zastavil nám mladík který jezdí denně trasu Deva - Craiova (cca 250 km) a vzhledem k tomu, že jsme byli na začátku této trasy tak sme měli o zábavu na odpoledne vystaráno. Asi po 3 hodinách udrncané cesty jsme se dostali do města Craiova, které jsem přejmenoval na Krajnová :-) Řidič nás hodil až na okraj Krajnový, pardon Craiovy což byla veliká služba, jelikož to je obrovské město. Tou dobou bylo už asi po 20.hod. a my jsme věděli, že 15 km odtud je velká vodní plocha a vidina toho, že se po 5 dnech na cestě budeme moct pořádně omýt, byla velká. Zastavil nám učitel autoškoly, který zná Arabelu :-) Ten nás vzal do Caracal. Tuším že zde sme dokoupili zásoby a už za tmy jsme si stopli auto s Bulharskou SPZ které nás dovezlo k řece Olt, kde jsme dnešní cestovní den zakončili. Jako obvykle ve společnosti komárů

Lets go to Carphatian! :-)

We got up at around 9.hod. We arrived in Deva, where we also bought supplies and we went into the Carpathians. The way it was broken and long. We drove mostly on rocky roads. But later we will see the beautiful asphalt road :-) Around 14.hod. We found beautiful Meadow around 14.hour pm , where we decided to build our tents. We went for a short trip around. We climbed to about 1600 meters high mountain. I must say that in a T-shirt with short sleeves, I feel a little bit cold here :-) In the evening we grilled.

Napříč Karpatami v krátkém rukávu a šortkách

                                                                                                                                           neděle, 4.7.2010

Vstávali jsme asi kolem 9.hod. Dojeli jsme do Devy, kde jsme dokoupili zásoby a vyrazili jsme do Karpat. Cesta to byla hrbatá a dlouhá. Jeli jsme vesměs po kamenitých cestách. Ale později jsme se dočkali i krásné asfaltky :-) Kolem 14.hod. jsme našli krásný palouček, kde jsme se rozhodli, že postavíme naše stany. Vyrazili jsme na krátký výlet po okolí. Vylezli jsme asi na 1600 m vysokou horu. Musím říct, že v košili s krátkým rukávem a v šortkách mi zde bylo poněkud chladno :-) Večer jsme grilovali.

Good job in Budapest :-)

Around 4:45 am, we hit with a mosquito invasion. After 20-minute battle, we could on sleeping. We got up after 7 pm, we packed up things and went to highway ramp. I did not manage to lift my thumb and stop us, Mr. Ing. who went to Budapest. He left us near the stadium Ferencvaros Budapest, where we were last year and so we could take the annual pictures and we continued. , We try luck on the unfinished highway rampLike last year and we were successful. 

After about 20 minutes we stopped Zikmund, healer of borelliosis illnes, so we managed to go in  Budapest about 1.5 hours which is about 6.5 hours faster than last year :-) Zikmund us to interpret the Kecskemét region at a gas station and we even missed occur at highway ramp and we have stopped a couple of young photographers in the Berlingo, which to us have about 20 meters back. How nice. We went with them to Szeged. They left us at the similar place where we hitchhiked last year. It was about two hours am. and Roman was hitchhiked and I could wrote my diary. we stopped Laurens Julia. Belgian-Swiss couple, who went on a three-week vacation in Europe and we drove towards Romania. We had a police controll beyond the Szeged. Mr policeman stopped us, turn on light at the car and we can continue :-) Past next 2 hours we start looking for a camping place. 

So we are about 50 km before Deva town left the main road. Just hit the area in question is likely to rain here so it was all incredible wet. While driving one village in the moment when jsmíe approached the railway crossing, the trigger safety device. When about 5 minutes, no train had not gone so we decided that passage of a thorough cross the oversight. We finally unpacked the tents next to the village on the spot with a romantic view of the industrial zone. We ended the evening in the company of two bottles of red wine and one bottle of Jagemaister :-) 

Budapeští o 6,5 hodiny rychlejším časem než loni

Kolem 4:45 hod. ráno nás postihla komáří invaze. Po 20 minutové bitvě jsme mohli pokračovat dál ve spánku. Vstávali jsme po 7. hod. sbalili jsme věci a vyrazili na dálniční nájezd. Nestihl jsem zvednout palec a zastavil nám pan Ing. který jel až do Budapešti. Tam nás vysadil u stadionu Ferencvároš Budapešť, kde jsme byli i loni tak jsme mohli pořídit výroční fotky a pokračovat dále. Stejně jako loni jsme zkusili štěstí na nedostavěném dálničním nájezdu a tentokrát jsme byli úspěšnější. Asi po 20 minutách nám zastavil Zikmund, léčitel kíšťových onemocnění, takže jsme Budapešť zvládli zhruba za 1,5 hod. což je asi o 6,5 hodin rychlejší čas než loni :-) Zikmund nás vyložil na kraji Kecskemétu u benzínky a ani jsme nestihli dojít na dálniční nájezd a už nám zastavil mladý pár fotografů v Berlingu, které k nám ještě asi 20 metrů muselo couvat. Jak sympatické. Dojeli jsme do Szegédu. Mému bystrému oku neuniklo že sme na stejném místě jako loni. Bylo zhruba 14. hodin a v našem směnném stopovacím procesu byla řada na Romanovi, takže jsem za odpoledního žáru maďarského slunce mohl dopisovat deník. Netrvalo dlouho a zastavili nám Laurens s Julií. Belgicko-Švýcarský pár, který vyrazil na třítýdenní dovolenou po Evropě a jeli jsme směr Rumunsko. Kousek za Szegedem nás zastavila policejní kontrola. Pán policajt s úsměvem rozsvítil Laurensovi světla u auta a mohli jsme pokračovat dál v cestě. Jak sympatické! Asi za další dvě hodiny jízdy jsme se rozhodli že začneme hledat místo pro přenocování, tak jsme asi 50 km před Devou sjeli z hlavní silnice. Akorát danou oblast pravděpodobně zasáhly vydatné deště tak zde bylo všude neuvěřitelné mokro. Při průjezdu jedné nejmenované vesničky v momentě kdy jsmíe se blížil k železničnímu přejezdu, se spustilo bezpečnostní zařízení. Když asi po 5 minutách žádný vlak nejel tak jsme se rozhodli že přejezd za důkladného dohledu přejedeme. Stany jsme nakonec rozbalili vedle vesnice na místě s romantickým výhledem na průmyslovou zónu. Večer jsme zakončili ve společnosti dvou lahví červeného vína a jednou lahví Jagemaistera :-) 

1st day - Good start

After almost 10 months we went with Roman to the first gas station in the direction of Brno, and we were very curious about whether to exceed last year's "record" when we waited for first car for 3 hours. We waited 20 minutes when we stopped quadruple mother, who took us to Brno. We waited there a while and stopped us crisp Moravian-old man who took us to a better location tracking. But here we waited 2.5 hours before we stopped for Zola and his little fox terrier and we can continue to Bratislava. There we scooped two more Briard so the car was very full :-) Zola dropped us at a gas station in Bratislava in the direction of Gyor. We did not wait long for us to stop Robert from Germany with his coach, in which tested a new air conditioner. Robert went to Gyor, and it was around 21st pm, we started devising a strategy to sleep. Finally we decided on a petrol station in Gyor where we built a tent around the 22nd hours went to bed. 

1. den aneb překonání loňských časových rekordů

Po necelých 10 měsících sme s Romanem opět vyrazili na první benzínku směrem na Brno a byli jsme velmi zvědaví jestli překonáme loňský "rekord" kdy jsme zde na první auto čekali 3 hodiny. A rekord padl asi po 20 minutách, kdy nám zastavila paní Králová, čtyřnásobná matka, která nás vzala do Brna. Zde sme chvíli čekali a zastavil nám řízný moravský mladík, který nás vzal na lepší stopovací místo. Zde sme ale čekali 2,5 hodiny než nám zastavil Zola a jeho malý foxteriér . Seděl jsem s ním na zadním sedadle a pocit horka mě ihned přešel jelikož mi olízal celý obličej :-) V Bratislavě sme nabrali ještě další dva Briárdi takže auto bylo velmi plné :-) Zola nás vysadil na benzínce za Bratislavou směrem na Gyor. Nečekali jsme dlouho a zastavil nám Robert z Německa se svým autobusem, ve kterým testoval novou klimatizaci. Robert jel do Gyoru a už bylo kolem 21. hod. tak jsme začali vymýšlet nějakou strategii na spaní. Nakonec jsme se rozhodli pro benzínku u Gyoru kde jsme postavili stan a kolem 22. hodin šli spát. 

Why?

During the spring I began to tacle the question what I about my summer plane? My brother, Roman said, so the expression on a volunteer project abroad! At first I said probably not. But over time I have a volunteer workcampech began making inquiries, and I realized that Beth might not entirely wrong. So I opened the website for volunteer organizations began search country and the focus of the volunteer project. 

I had to choose to wait-8 winning From about 2500 projects. I chose to end projects taking place in these countries: France, Italy, Moldova, Romania and Turkey. I liked The Turkish projec so much that I finally put it in first place and on 7 April I received mail, which stated that I was accepted to the project GSM05 - Afyonkarahisar. 

So in addition to worries at school, I have started flying and also around this. 31st March, I was training in Hradec Kralove but I did not know that I'm going to Afyon and the 16th June in Prague for further specific training was where I got the necessary information and could hit the road :-) 

Proč?

Během jara jsem začal řešit otázku co budu vlastně dělat v létě? Můj bratr Roman mi řekl: Tak vyraž na dobrovolnický projekt do zahraničí! V první chvíli jsem si řekl, že asi ne. Ale postupem času jsem si o dobrovolnických workcampech začal shánět informace a došlo mi, že by to nemuselo bejt úplně špatný.

                  Tak jsem si na internetových stránkách dobrovolnické organizace začal vytypovávat země a zaměření dobrovolnického projektu. Z asi 2500 projektů jsem musel vybrat do pořadníku 8 vítězných. Vybral jsem si nakonec projekty které se konaly v těchto zemích: Francie, Itálie, Moldávie, Rumunsko a Turecko. Turecký projekt se mi natolik zamlouval, že jsem ho dal nakonec na první místo a 7. dubna mi přišel mail, ve kterém bylo uvedeno, že jsem byl přijat na projekt GSM05 - Afyonkarahisar.

Projekt se konal ve stejnojmenném městě. Takže kromě starostmi ve škole jsem začal mít lítání i kolem tohoto. 31. Března jsem byl na školení v Praze ale to jsem ještě nevěděl, že pojedu do Afyonu a pak 16. června na dalším už konkrétním školení kde jsem získal potřebné informace a mohlo se vyrazit na cestu :-)