22. 7.
Tento den sme v parku naposledy. Rozloučení bylo velmi symbolické. Pracovali jsme asi jen hodinu a půl. Nicméně mise byla splněna. Mám z toho dobrý pocit. Byla to fajne práce i přes časté návštěvy BIG BOSSE. To je chlapík který jezdí po Afyonu na motorce bez helmy. Je sice menší postavy ale sílu má jak bejk. Poté sme se přemístili na dormitory, kde jsme se zkulturnili a vyrazili jsme na radnici. Tentokrát ne kvůli stravování, ale byli jsme pozváni k primátorovi Afyonkarahišaru. Dostali jsme pamětní listy, při jejichž předání z ruk primátora nás fotil fotograf. Ó jak důležitě jsem se cítil :-))) Na tento den byla jinak v plánu “culture night“. Měli jsme udělat typicky národní jídlo. Ve vaření jsem tou dobou nebyl moc zdatnej tak jsem vymýšlel nějaký jednoduchý jídlo. První mě napadly bramboráky. Když jsme byli ale na nákupu v supermarketu tak jsem našel jen nějaký červený brambory, tak jsem nechtěl riskovat a tak jsem radši zvolil rýžové placky, s jejichž přípravou jsem si byl jistější. Ovšem co mě poněkud znervozňovalo bylo to, že to mělo být zhruba pro 30 lidí včetně výše zmiňovaného primátora města, novinářů a dalších. Jídla jsme připravovali v hotelové restauraci. Na řadu jsem šel mezi posledními a příprava začala jako obvykle v broken stylu. S přípravou nám pomáhali 3 kuchaři a domluva s nimi byla velmi vtipná. Potřeboval jsem zhruba kilo uvařené rýže. Bohužel v kuchyni byl velký zmatek a tak podobně a nezkontroloval jsem rýži před tím než jsem do toho začal dávat koření a další ingredience. Spoléhal jsem se na konstatování nejmenované osoby z Polska, která mi u toho asistovala, že rejže je v pohodě. Teprve v momentě, kdy jsem dal první várku na pánev jsem s hrůzou zjistil, že rýže není uvařená a byla jen namočená ve vodě. Toto vzbudilo velký posměch na můj účet a já jsem myslel, že mě trefí. Určitou roli v tom taky sehrálo to, že vaření, jídlo a vše kolem nepatří v angličtině mezi moje silné stránky….Takže na novo….2 kg rejže se vyhodila a začali jsme znova. Tentokrát s již s vařenou rýži a poté už příprava probíhala tak jak měla :-) Nasypal jsem tam hodně Kary a červený papriky takže placky byly celkem ostré, což Turci mají velmi rádi a i pro to ve finále celkem zabodovaly J
V jednu chvíli jsem uslyšel z ulice křik, hudbu a dokonce i střelbu tak jsem se děsil co se děje, tak jsem vylezl ven a s úlevou jsem zjistil, že ve vedlejší budově se koná oslava obřízky u mladého chlapce. Formátem i důležitostí bych to přirovnal k svatebnímu obřadu. No nejvíc mně fakt dostalo, že tam fotříci stříleli kalašníkovama do vzduchu. Fakt pravej balkán a a zároveň jeden z mých nezapomenutelných zážitků.
Přípravy na slavnostní večeři byly v plném proudu během celého odpoledne. Mimojíné jsme museli nakreslit i naše vlajky, které pak byly umístěny u našich pokrmů . Ještě před večeří jsme si museli každý stoupnout ke svému pokrmu a představit ho panu primátorovi. Večeře probíhala opět za asistence novinářů. Už jsem si tak nějak začal zvykat na ten mediální vliv :-) V průběhu odpoledne jsem se seznámil i s obsluhujícím personálem. Dostal jsem i gratis porci rýžového pudinku. Vzhledem k tomu, že normální pudink vyloženě nemusím, tak mě mile překvapila chuť tohoto pudinku. No doufám, že na to ještě někdy narazím. No ale zpátky k personálu. Gokhan mě pozval na podpultovou Rakyji, která měla pouhých 20% alkoholu, tak na mě s podivem čuměl když jsem dal dva panáky jak prd J
Mimojiné mě taky zaujala jedna z obsluhujících dívek, jménem Reomensa (nebo tak nějak :-) Do konce workcampu zbývaly už pouze dva dny, tak jsem si už plánoval, že zůstanu u nich v hotelu po skončení projektu. Bohužel vše vzalo za své, když mi během večera představovala svého manžela. Nenaděláš nic :-)
Když oficiality skončily tak sme vylezl i na střechu hotelu, kde sme popíjeli čaj. Za skoro úplňkového měsíce to byla romantyka jako blázen :-) Na dormitory jsme se přesunuli kolem 22. Hodin. Bylo za potřebí ze sebe shodit ten celodenní stres a tomu výrazně pomohly 3 efesy :-)
