Istanbul, Topkapi a cesta do ČR v deštivém stylu

4-6.7.2010

Po delší době jedno z lepších spaní, tak vstávám kolem půl jedné. Následuje balení a po čtrnácté hodině vyrážím do ulic třináctimilionového Istanubulu ač bez mapy a bez českýho průvodce Tureckem kde co jak…tak sedám do busu a jedu do čtvrti nazývajíc se Topkapi, jehož název mi utkvěl v hlavě ještě před ztrátou průvodce. Řidič mi na mé přání sigalizuje, že jsme již na místě určení, tak plný očekávání vystupuju. Prozatím nic zajímavého. Přicházím k nikterak zajímavě vypadajícím hradbám u nich sympaticky vypadající parčík, tak doufám, že najdu nějaký příjemný místo na posez. Prozatím nic zajímavého tak pokračuju v cestě. O kus dál nacházím hřbitov. Vzhledem k honostnosti náhrobků soudím, že to jsou jakési turecké Olšany. Vyhlédl jsem si lavičku pod stromem, tak můžu v tiché společnosti slavných dopisovat deník.

Kolem čtvrté odpolední vyrážím na poslední procházku Istanbulem ale 16kilový bágl na zádech bere spoustu energie, tudíž kolem 18. Hod. usedám do internetové kavárny abych zabil čas. Před nástupem do autobusu potkávám dva mlaďáky z Čech. Stále na sobě pozoruju, že mi komunikace v češtině dělá trochu problémy :-) Touto autobusovou linkou z Istanbulu do Sofie jel ještě pár ze Slovenska, kterým uletělo letadlo. Kecám s nimi ve chvíli kdy máme nedobrovolnou pauzu na turecko-bulharských hranicích, jelikož 2 výše zmiňovaní mladíci z Čech přešvihli asi o týden tři měsíce v Turecku a neměli víza, takže museli zaplatit docela mastnou pokutu v řádu několika desítek eur…nechtěl bych.

Původní záměr byl přesunout se z Istanbulu trochu blíž ku domovu a odtamtud pokračovat dál stopem do Čech. Jenomže když jsem nasedal do autobusu v Istanbulu, tak bylo 35 stupňů, vedro jak sviň,prostě paráda a doufal jsem, že podobné počasí bude pokračovat i v Bulharsku.

Jenže; Když jsem se k ránu probudil, tak jsem trochu vystřízlivěl z mých ambiciozních plánu. Za oknem déšť a mlha. Když jsem v Sofii vylezl z autobusu, tak se dostavila i zima. Na displeji jsem viděl 17ˇC, což je skoro dvacetistupňový skok dolu oproti tomu, na co jsem byl za poslední měsíc zvyklej. Takže jsem poprvé za cestu musel sáhnout do batohu pro mikinu. A co je nejhorší tak jsem na tyto klimatické podmínky nebyl připraven. Stan si sebou vzal Roman do Gruzie a v tomhle spát někde venku se fakt nedalo. Tak jsem volal do Čech abych zjistil jaké počasí bude v následujících dnech a dozvěděl jsem se že i v následujících dnech bude takhle sychravo a deštivo. Už zde byla větší koncentrace Čechů, tak jsem se začal pomalu a jistě aklimatizovat na Češtinu a všichni jsme jeli buď z Turecka či Řecka, takže šok to byl pro všechny podobný.

Asi po dvou hodinách přišlo rozhodnutí. Po celé noci strávené v autobusu a po krátké přestávce v Sofii jsem na dalších 20 sednul do autobusu bulharské společnosti, který jel až do Prahy. Docela dlouho jsme jeli přes Srbsko, tak jsem se kochal okolní nádhernou krajinou, Doufám, že se  sem někdy dostanu na delší dobu. Cesta byla dlouhá, takže jsem různě pospával atd. Na Maďarsko-Slovenských hranicích jsme čekali asi 2 hodiny ve frontě, jelikož pruh pro autobusy byl plný aut. Nevím mají v tom nějaký bordel čobolové :-)

Další vtipná situace nastala po přejetí Slovenských hranic a příjezdu k první benzínce u Bratislavy. Vjezd k benzínce byl ucpaný kamiony, tak jsme pokračovali dál v cestě a na dalším sjezdu jsme se otočili a jeli jsme zpátky směrem k hranicím. Celým autobusem zašumělo nepochopení. Na hranicích jsme se znovu otočili a jeli jsme zpátky na Bratislavu. Na druhý pokus se už podařilo k benzínce odbočit.

Poté si už jen pamatuju ten slastný moment, který nastal v pátek 6. Srpna zhruba ve 4:45 hodin ráno, kdy jsem na pražském Florenci vystoupil a po pěti týdnech jsem se ocitl na české půdě. PARÁDA!

Využil jsem krátkého azylu na Budějovický a za deštivého počasí jsem se vydal na Černý Most. Jenže se mi opět potvrdilo, že neumím vylejzat z autobusu a zjistil jsem, že při výstupu jsem ztratil brašničku z pasem a zbytkem českých peněz, co jsem měl s sebou. Tak mi nezbývalo nic jiného, než se v dešti vydat na Čerňák a zvednout palec. Naštěstí to netrvalo ani čtvrt hodiny a zastavil mi starší pán, který má řízení jak povolání tak i koníček. Musím říct, že opravdu stylové zakončení mého putování :-)