Z Malého Trnu až do Istanbulu

8.7.                                                                    

Noc na pláži byla moc fajn. Kolem 5. Hod. ranní  byl krásný východ slunce, ale i tak jsem byl líný sáhnout po kameře a zdokumentovat jej J Vstávali jsme asi kolem půl deváté. Tou dobou už byli na pláži rybáři, kteří chytali úlovky do místních restaurací. Sbalili jsme věci a vyrazili do města sehnat něco k snídani za 3 Leva(cca 1,5 Eur) Nakonec jsme v místní sámošce pořídili dvě bagety v jednom balení + sušenky takže good job ! J Když jsme přecházeli most přes dálnici tak jsem si všiml, že v odpočívacím pruhu naším směrem stojí červené auto. Když jsme tam asi po dalších deseti minutách došli a začali jsme stopovat, tak na nás Kolja zatroubil ať si nasedneme. No ještě se nám nestalo, že by nás vzalo auto, který na nás ještě čekalo J Kolija nás vzal do Tsareva a cestou nás zval do jeho zábavního centra ale no money, no funny….Na konci Tsareva jsme stopovali na společně s jednou babkou, která přišla až později a stoupla si před nás, což je proti stopovacím pravidlům, tak jsme byli trochu naštvaný. Provoz zde byl nikterak hustý ale zastavil nám majitel hotelu, který nám řekl, že jedeme tou méně frekventovanou cestou k Tureckým hranicím. Vzal nás asi 5 km do vesnice, kde byl provoz ještě méně intenzivní, tak jsme se rozhodli, že budeme stopovat při chůzi. Asi po dvou kilometrech nás vzali dva chlápci, kteří dříve makali v ČR. Ti nás vzali asi 10 km a vyložili nás uprostřed lesa, jelikož zde měli robotu. Šli jsme opět asi půl hoďky lesem až nám zastavil místní mafián v Opelu Corsa coupé. Místo k sezení pro třetí osobu vzadu mělo velmi stísněné podmínky, takže jsem měl co dělat abych si na hrbolatých silnicích nepřivodil otřes mozku úderem o střechu J Katastrofální stav silnic a rychlý způsob jízdy mi vrtal hlavou. Mafián, který si podával ruku s celníky, nám říkal, že musí měnit tlumiče každý měsíc. Vystoupili jsme si v městě  nesoucí název Malkovo Trnovo. Tento malý trn bude velkým trnem v mé paměti ještě hodně dlóuho. Zde se ası fakt zastavıl čas a nebo tady před par dny skončila válka...totálně vybydlený město! mám takovej pocit, že jsme posledním obyvatelům pomáhali roztláčet žigulíka, aby odtamtud mohli odjezd...Pak jsme šli po krásné tříproudé silnici, která končila uprostřed lesa staveništěm.To už ve mně začínala propukat totální beznaděj. Nicméně jsme pokračovali dál po polní cestě, kterou  dosavadní tříproudá silnice pokračovala. Zároveň jsem doufal, že se stane nějaký zázrak. Konal se jen malý zázrak když jsem ve svahu spatřil dopravní značku, která musela patřit k nějaké silnici! A taky že jo J Dál jsme mohli pokračovat po asfaltce směrem k tureckým hranicím. Úsměv nám trochu opadl, jelikož auto nikde žádný nejelo a když už, tak v protisměru. Aby toho nebylo málo, tak se začalo ochlazovat a začalo pršet, tak jsem poprvé po cestě musel vytáhnout mikinu. Opravdu žádný med. Během těch asi 5 km chůze, co jsme šli k hranicím, jsme potkali tři auta, co jela naším směrem. 1 žigulík, který nás sice mohl vzít ale budiž. Dále jsme potkali turistický bus, jehož řidič nám naznačoval, že jdeme správným směrem a jako poslední totálně naložené auto.

Za vytrvalého deště jsme došli na hraniční přechod. Zde jsme zůstali pod přístřeškem a čekali jsme zda-li nás vezme někdo z projíždějících. Potkali jsme zde např asi 60letého cyklistu, který měl na kole v plánu projet celou jižní Evropu, pokud si dobře pamatuju, tak chtěl projet asi 9 státy J Asi po hodině čekání nás vzali Bob a Simia(?) z Německa, kteří vyrazili na dovolenou dodávkou. Chvíli to ale trvalo, než jsme mohli opustit hranice, jelikož naši noví němečtí přátelé měli nějaké problémy s doklady. Možná kvůli Bobově salátovému vydání cestovního pasu J B & S měli v plánu dojet do 300 km vzdáleného Istanbulu, což jsme s nadšením uvítali. Do hlavního města Turecka, které má 13 milionu obyvatel jsme dorazili asi kolem 19. Hod. a další dvě hodiny jsme jezdili po městě než jsme si vystoupili. Později jsme zjistili, že jsme si vystoupili v cenově přijatelné čtvrti. Levné prádelny, takže jsem si dal na uvítání parádní turecký Kebap. Útočiště jsme našli v hotelu Kosova, kde byl pokoj za 10 eur. V jinak drahém Istanbulu další good job. Trochu mě pobavila koupelna. Byla zde sprcha bez sprchového koutu, ale co bych chtěl za10 eur že? :-) 

Varné počasí ve Varně

7.7.2010

Ráno jsme si trochu pospali takže jsme hotel opouštěli asi kolem 11.hod. Dali jsme si ještě jednu koupačku a vyrazili jsme na cestu. Po ostřejší výměně názorů jsem tak trochu na truc vyrazil údajně špatným směrem na Varnu. K mému překvapení to byl nakonec ale správný směr tak nevím...:-) Zastavil nám manželský pár který 37 let žil ve Finsku. Ve Varně jsme zašli na hoďku do internet café, aby jsme zjistili co je nového. Pobavil mě přihlašovací proces na sociální síť. Údajně jsem se přihlašoval z neobvyklého místa tak jsem musel dělat test, při kterém jsem na fotkách musel poznat asi 6 lidí, které mám v přátelích. Nemálo jsem se pobavil u některých fotek J  Poté sme se městskou přesunuli na konec města. Opět trvalo jen chvíli a zastavil nám mladík kousek za město. V době, kdy jsem seděl na, krajnici, tak jsem přemítal: Za celou dobu, co jsme v Rumunsku a Bulharsku, tak nám ještě nezastavilo auto rumunské výroby, o kterém přemýšlíme, že ho pořídíme. A ejhle, za pár minut nám zastavuje výše zmiňované auto, tak paráda J

Po testovací jízdě jsme pocítili trochu žízeň, tak jsme se mrkli do krámku, kde jsme koupili 3litrovou limču za 1,4 LEV(cca 20 Kč) Jak už se stalo trochu menší zvyklostí, tak v době, kdy jeden z dvojice stopuje, tak druhá osoba si píše zápisky do deníku, či odpočívá.  

Po ulepkaným osvěžení sladkou limonádou byla řada ve stopování na mě. Asi do deseti minut jsem se ptal Romana, jestli má už dopsáno, jelikož nám zastavilo bílé sportovní auto, které nás dovezlo asi tak 30 km před Burgas. Čekali jsme kus za kruhovým objezdem. Zastavila nám černá Oktávie. Velmi ochotný Mihail nás zavezl kousek za 2. Největší město Bulharského pobřeží, přičemž cestou po telefonu sháněl nějaké levné ubytování v Burgasu, ale tuto variantu pak stejně zavrhli. Bylo zhruba kolem 20. Hod. a ten večer jsme měli v plánu dívat se na 2. Semifinálový zápas fotbalového MS ve fotbale mezi Španělskem a Německem. Do začátku zápasu zbývala asi tak hodina a tak jsme se rozhodli, že uděláme průzkum potencionálních míst k přespání. Krásný sleeping place jsme našli na pláži, tak jsme se mohli vrátit zpátky do města a najít hospodu, kde budou dávat fotbal a bude zde levný pivko. Vyhrála to restaurace ze které se linula romantická hudba ale fotbal tu dávali a pivko točili Burgasko za 1,7 LEV(cca 1euro) Škoda, že jsme měli dohromady jen na 6 piv, jelikož u vedlejšího stolu sedělo 5 děvčat ve věku asi 14 až 18 let a tak trochu jsme tušili, že je na 1 pivko dohromady asi nesbalíme J Krásný fotbalový zážitek se začal mísit s reprodukovanou hudbou. Nic proti jinak hezkým Bulharkám ale zpěvačka měla do ženské krásy opravdu daleko. Jak říkal Roman:“Žádný boky, velký ramena“. Nadcházející zaznamenaná věta v diáři asi plně vystihuje mé zoufalé pocity ten večer v oné restauraci“Třešinku na dortu tomu nasadila osoba, která si v pokročilé části večera přisedla k vedlejšímu stolu a dle mého soudu to mohla být sestra, pardon bratr zpěvačky  J“

Během večera jsme narazili na místního hlídače, který žil nějakou dobu v ČR, tak jsme si mohli pokecat i trochu česky J

Semifinále skončilo španělským postupem a my jsme se mohli odebrat na předem vybranou pláž. Do spacáku jsem zalezl před 1. Hod. ale usnul jsem až mezi 2. Až 3. Hod. J

Aneb jak jsme si v Balchiku hráli na turisty

6.7.2010

Předchozí večer jsme ve společnosti komárů usínali, tak jsme se ve stejné společnosti i probouzeli. Jsme 6. den na cestě a poprvé musím tasit pláštěnku. Zastihl nás lehčí deštík, tak pláštěnka plní "konečně" svou oficiální funkci kromě té dosavadní polštářové :-) Ačkoliv jsme stáli na frekventované silnici tak auta ne a ne zastavit. Zastavil nám mladík, kterého jsem si nemohl vybavit s jednodenním zpožděním, kdy píšu deník zážitky z předchozího dne :-) Svezli jsme se asi 50 km. Za účelem osvěžení pokoukám po stromech jestli se na nich nachází nějaké ovoce :-) A našli jsme strom s broskvemi. Sice nebyly úplně dozrálé ale neva. Tento den jsme museli překonat zhruba 80kilometrový úsek mezi městy Silistre a Dobrič, kde byly pouze malé vesničky. První stop nás vzal asi 5 kilometrů na kraj vesnice kam přijížděly auta ve velké rychlosti, tak jsme se po nějaké době přemístili asi o 1 kilometr na protější kopec, kde silnice stoupala, takže šance, že nám někdo zastaví, byla teoreticky větší. No ale počkali jsme si i tady pěkně dlouhou dobu. V době kdy jsem seděl na krajnici a stopoval Roman, tak jsem si všiml projíždějícího Mercedesu ve kterém seděl pouze řidič tak jsem si říkal“Taky mohl zastavit, parchant jeden“ a věnoval jsem se dál zápiskům.  Ale vzápětí osi všímám jak pomalu zpomaluje a ve finále úplně zastavuje a couvá k nám zpátky, BINGO!!! A pan podnikatel mající asi 4 mobilní telefony nás vzal až do Dobriče. Míjeli jsme první dopravní nehodu po cestě. Vzhledem k balkánskému stylu řízení to bylo příjemné překvapení. No asi jen v Čechách jezdíme jak kreténi… Náš cíl pro dnešek byl Balchik. Po příjezdu jsme prošli celé centrum až na pláž tak jsme si dali luxusní koupačku v moři při západu slunce. Žijí zde naši známí ale ty se nepodařilo najít tak jsme si zahráli na turisty a zašli jsme do restaurace na večeři. Obsluhoval nás Antonio, sympatický chlapík, který nám nabídl super chálku za fajn cenu. Zůstali jsme se zde dívat na semifinálový zápas z MS ve fotbale mezi Paraguayí a Holandskem. Spolu se třemi Zagorkami to byl fajn večer J Rozhodovali jsme se jestli postavit někde stan. Ač je Balchik turistické město, tak jsme měli místo pro stan vytypované. Nakonec jsme dokončili  naší hru na turisty a rozhodli jsme se pro hotel. Přecejen po 6 nocích ve stanu pro 1,5 osobu jsme už cítili potřebu vyspat se aspoň trochu normálně a dočerpat síly J

1. točený pivko po cestě :-)

5.7.2010

Den jsme začali parádně . Po 5 dnech na cestě první osvěžující koupel v řece byla moc příjemná. Posilněni koupelí jsme se opět vydali na cestu, ale u řeky Olt byl větší výskyt koňských povozů než aut, tak jsme čekali asi přes hodinu, než nám zastavil španělsky hovořící mladík. Asi to byl nějaký signál, že tento den bude převážně ve španělském stylu :-) Svezli jsme se asi 50 km do Rošiori. Zde kromě stavebnin nebylo nic zajímavého :-) Zastavil nám chlápek, který uměl jen Rumunsky a vzal nás do Alexandrie. Honosný název neodpovídal moc vzhledu města avšak když jsme se blížili na konec města tak nám místní domorodec daroval dva vychlazené energetické nápoje tak jsme pak přecejenom změnili trochu mínění o Alexandrii :-) Odtud nás vzal pohodář, který jel do Zimnicea, kde rozhodně žádná klendra nebyla :-) Zde nám zastavili manželé se sympatickou dcerou. Konverzace probíhala opět ve Španělštině :-) Dojeli jsme do Pietrošani, přičemž nás předem upozorňovali, že odtud nám nikdo nezastaví. Pietrošani je velmi sympatická vesnička. Místní domorodci sedící na lavičkách kolem hlavní silnice nás vřele zdravili. Myslím, že dlohou dobu tu nebyli žádní cestovatelé :-) Cestou jsme potkali hospodu, kde měli vyrovnaný sudy od piva, tak jsme odtušili, že by zde mohli mít čepované pivo, tak jsme neváhali a dali jsme si první točený po cestě. Po dosavadní konzumaci z PET lahví a plechovek příjemná změna :-) Sympatická hospodská uměla anglicky tak jsem jí mohl dát moji první darovanou vizitku po cestě :-) Když jsme vycházeli tak nás místní štamgasti stáhli do protější hospy. Moc jsem si zde nepokecal jelikož konverzace probíhala opět ve španělštině :-) I když nám bylo horlivě nabízeno ubytování, tak jsme se po dvou pivkách zvedli a vydali se opět na cestu. Chvíli to trvalo, než nám zastavila bílá dodávka, jejíž řidič nás dal do skladovacího prostoru, takže jsme asi 10 km jeli v úplné ctmě :-) V Bujoru nám zastavila další dodávka, tentokrát jsme mohli obsadit místa pro pasažéry :-) Další auto nás zavezlo až k hraničnímu přechodu. Po pasové kontrole následoval asi 20 minutový přechod mostu přes řeku Dunaj a byli jsme v Bulharsku. Už bylo poměrně šero, ale ještě jsem zvedl palec. Projelo kolem nás bílé terénní BMW, které se pro nás ještě vrátilo. Chlápek nás vzal do 10 km vzdáleného Martenu ve kterém má bydlíště. Už byla tma ale stáli jsme na dobrým fleku tak jsme to ještě zkusili. Asi po 10 minutách vyjel z Martenu chlapík který nás sem dovezl, dal nám dvě sušenky a láhev vody a jel na druhou stranu. Stan jsme postavili v prostoru vodojemu kde bylo tradičně velké množství komárů

4. den na cestě aneb Rumunskem s opilými záchranáři :-)

                                                     neděle 4.7.2010

Ráno jsme se vstáváním nemuseli pospíchat, jelikož jsme spali opravdu na parádním místě. Probudilo nás až stádo procházejících ovcí. Sbalili jsme věci a vyrazili opět na cestu. Dorazili jsme do do horského městečka kde jsme si dali oběd na rozloučenou. Během oběda jsem zaregistroval hlasitou skupinku 4 příslušníků záchranné služby. S Laurencem a Julií jsme se rozloučili a vyrazili jsme směr Petrosani. Netrvalo dlouho a zastavila nám výše zmiňovaná skupinka záchranářů. S nejopilejším z nich jsme se museli přivítat po "tureckým" způsobem, polibkem na obě tváře. Ovšem asi po třech kilometrech jsme se mu asi přestali líbit a z auta nás vyhodil. Škoda, že zbylá posádka byla tak neschopná ho zastavit.
Pobavení vtipným zážitkem jsme pokračovali dál v cestě pěšky. O tom, že Balkán je stopovací ráj jsme se opět přesvědčili záhy. Zastavil nám manželský pár, který nás vzal zbylých 15 km do Petrosani. Při průměrné rychlosti 20km/hod. trvala tato cesta asi půl hoďky :-)
Petrosani na nás zapůsobilo sympatickým dojmem. Ačkoliv byla neděle, tak zde bylo poměrně živo. Došli jsme na konec města a zastavil nám mladík který jezdí denně trasu Deva - Craiova (cca 250 km) a vzhledem k tomu, že jsme byli na začátku této trasy tak sme měli o zábavu na odpoledne vystaráno. Asi po 3 hodinách udrncané cesty jsme se dostali do města Craiova, které jsem přejmenoval na Krajnová :-) Řidič nás hodil až na okraj Krajnový, pardon Craiovy což byla veliká služba, jelikož to je obrovské město. Tou dobou bylo už asi po 20.hod. a my jsme věděli, že 15 km odtud je velká vodní plocha a vidina toho, že se po 5 dnech na cestě budeme moct pořádně omýt, byla velká. Zastavil nám učitel autoškoly, který zná Arabelu :-) Ten nás vzal do Caracal. Tuším že zde sme dokoupili zásoby a už za tmy jsme si stopli auto s Bulharskou SPZ které nás dovezlo k řece Olt, kde jsme dnešní cestovní den zakončili. Jako obvykle ve společnosti komárů

Lets go to Carphatian! :-)

We got up at around 9.hod. We arrived in Deva, where we also bought supplies and we went into the Carpathians. The way it was broken and long. We drove mostly on rocky roads. But later we will see the beautiful asphalt road :-) Around 14.hod. We found beautiful Meadow around 14.hour pm , where we decided to build our tents. We went for a short trip around. We climbed to about 1600 meters high mountain. I must say that in a T-shirt with short sleeves, I feel a little bit cold here :-) In the evening we grilled.

Napříč Karpatami v krátkém rukávu a šortkách

                                                                                                                                           neděle, 4.7.2010

Vstávali jsme asi kolem 9.hod. Dojeli jsme do Devy, kde jsme dokoupili zásoby a vyrazili jsme do Karpat. Cesta to byla hrbatá a dlouhá. Jeli jsme vesměs po kamenitých cestách. Ale později jsme se dočkali i krásné asfaltky :-) Kolem 14.hod. jsme našli krásný palouček, kde jsme se rozhodli, že postavíme naše stany. Vyrazili jsme na krátký výlet po okolí. Vylezli jsme asi na 1600 m vysokou horu. Musím říct, že v košili s krátkým rukávem a v šortkách mi zde bylo poněkud chladno :-) Večer jsme grilovali.