Aneb jak mi stopnul auto voják se samopalem

30.7.

Spí se mi dobře, tak se vstáváním moc nepospíchám. Pokoj opouštím kolem půl jedenácté a vydávám se na konec města směr Turgutlu. Se zvedlým palcem čekám asi 5 minut a zastavuje mi mlaďák, který mi přijde trochu pod vlivem čehosi, ale mojí dedukci si nechávám radši pro sebe. Zastavujeme na benzínce, kde je točená limonáda zdarma. Trochu lakomecky si dávám 3 kelímky, ale osvěžení v těchto spalujících vedrech bylo fakt nutností.

Vysadil mě v nějaký vesnici, tak pokračuju dál ve směru chůzí se zvedlým palcem. Zastavuje mi týpek s bílou dodávkou. Při průjezdu vesnickým trhem máme kolizi se sajdkárou. Odnáší to prasklý disk na kole a menší škrábanec. I když mi týpek skoro vůbec nerozumí tak mě zve na čaj. Další z mnoha malých činů, které svědčí o velkorysostí tureckého národa. Svezl jsem se s ním asi 20 km a vystupuju opět v nějaké vesnici, jejíž název mi neuvízl v paměti.

Vyhlídl jsem si super místo na stopování, a tak si vesele stopuju, když si po chvíli všimnu, že za plotem mě pozoruje jakási dívka. Tak slušně pozdravím a k mému překvapení umí pozdravovaná dobře anglicky. Dovídám se, že to je budoucí spisovatelka, tak jsem ji seznámil s mým záměrem vydat cestopis o mé cestě, tak jsem jí dal vizitku na případnou další spolupráci. Bohužel se doposut(8 měsíců po mém návratu neozvala, tak asi z toho nic nebude :-) Nicméně jsme hovořili asi půl hoďky a pak mi přes mou velkou nevoli dává 3 liry na bus do města. Nevykroutil jsem se z toho, jelikož její fotřík mi zastavil mikrobus. Marně jsem se snažil obhájit, že Turecko je stopovací ráj :-)

Autobusem trvá cesta do Turgutlu asi čtvrt hodiny. Koupil jsem si nanuk na pravidelné osvěžení organismu a vydal jsem se na konec města směr Salihli. Přifařila se ke mně parta 12letých kluků, který šli prostředkem silnice, tak se je snažím odehnat, což se mi po nějaké době i povedlo. Po chvíli chůze mě zastavuje týpek na motorce, že mě vezme 3 km na lepší stopovací místo, tak jsem si dal klobouk do kapsy a mohli jsme jet. A místo to bylo skutečně lepší. Po 2 minutách mi zastavuje kamion, který řídí 4násobný tatínek a bere mě dalších 20 km do Salihli. Cíl pro dnešní den je dojet do Odemiš, jelikož zde následující den začíná další dobrovolnický workcamp, který povedou moji vedoucí z prvního worcampu v Afyonkarahisaru, Shirvan a Huseyn.

Vysedám tedy na kraji města v zemědělsko – průmyslové zóně. Spousta smradu z hnoje a tím pádem i poměrně velký výskyt otravných much. Tak jsem si v duchu říkal, že to bude zázrak jestli mi odtud někdo zastaví.  Asi po 45 minutách strávených v úmorným smradu a vedru mi zastavuje fanoušek Bešiktaš Istanbul, který si vzpomněl na vzájemný zápas Bešiktaš a Slávie asi před 4 lety, myslím, že to ale tenkrát Slavie projela :-)

Po 20 km dojedeme do města Bogdlag kde má sraz se svými parťáky. Jeden z nich umí anglicky a říká mi, že v blízkosti je vojenská základna a že mi někoho zastaví. To striktně odmítám. Bohužel neúspěšně. Seznamuje mě s anglicky hovořícím vojákem, který má přítelkyni v Německu. Se samopalem v ruce mi zastavuje auto. Naštěstí řidič je v pohodě a ještě mi zastavuje na jednom hezkým místě abych si mohl udělat fotku.

V Odemis jsem před půl šestou. Volám Shirvan a ta mi říká ať jí dám k telefonu někoho, kdo hovoří turecky. Nejblíž ke mně stojí starší paní. Podávám jí telefon tak ho s takovým nechápavým výrazem přijímá a na papír mi píše místo, který ji Shirvan nadiktovala. Chvíli s tímto papírem chodím po městě a ptám se kde to je, než mě starší pán posadil do autobusu, se kterým jsem se svezl 5 km za město kde v areálu sportovního střediska už na mě čekají Shirvan a Huseyn. Tak dovyprávím jaký byl můj uplynulý týden po Turecku. Jsou z toho docela vedle :-) Pak se ubytovávám a jdeme na večeři. Dal jsem si pro změnu výborný kebap, tentokrát gratis tak o to víc to chutnalo :-) Během večera pomáhám s rozdělením pokojů podle národností. Oproti našemu workcampu v Afyonu je zde změna, že dva lidi stejné národnosti nesmí být na stejném pokoji. Celkem zajímavý poznatek. Po půlnoci přijíždí první účastníci workcampu, Oksana a Igor z Ukrajiny. Tak jsem se mohl pochlubit, že jsem zde byl loni. Poté už jdu spát. Přecejen dnešek byl velice náročný.