29.7.
Nespím na úplně pohodlným místě, tak se probouzím několikrát za noc. K ránu jedním okem zaznamenávám nádherný východ slunce, ale nepřemohl jsem se k tomu vzít kameru a vyfotit jej. Definitivně se probouzím kolem 7. Hodiny. Po lehčí snídani se vydávám stopovat na téměř to samé místo, kde mi večer nikdo už nezastavil. Asi po půl hodině čekání mi zastavují 2 chlapíci. Asi 70letý fotřík a jeho 40letý synek. Jedu s nimi asi 20 minut. Vysadili mě na jakési křižovatce uprostřed polí. Říkám si, že to bude asi sranda, jestli mě odtud někdo vezme, ale naštěstí nečekám dlouho. Přibližně po čtvrthodině mi zastavuje mladý artista, se kterým strávím další hodinu jízdy. Vysedám na jakési rozestavěné křižovatce, kde probíhaly stavební práce v plném proudu. Říkal jsem si, že to bude ještě větší oříšek jestli mi někdo zastaví. Za necelých 5 minut se poněkolikáté přesvědčuji o tom, že Turecko je stopovací ráj. Vzal mě učitel angličtiny, se kterým jsem se svezl asi půl hoďky do Denizli. Vysadil mě na kraji města a ukazuje mi směr kterým je autobusák i Aydin(město v mým směru). Jdu pěšky po kraji silnice. Marně se snažím někoho stopnout. Každých cca 200 metrů míjím ceduli „Otogar rovně“(otogar=> autobusák – pozn. Red.) Vedro je fakt šílený. Zastavuju se na Kebap v restauraci a pokračuju dále. Když se konečně objeví cedule “Otogar 500 m“ a změna směru, tak zrovna kolem mě projíždí chlapík v dodávce, tak ho zastavuju, abych se jen ujistil o správnosti směru a chlapík mi odpověděl: „“Do you drink turkish tea?“ Tak mu odpovím proč ne a za necelých 5 minut sedím v kanceláři Turgutovy rodinné firmy obchodující s plynem. Seznamuju se s jeho bratrem, otcem a 97letou paní mámou. Po seznamovačce se dozvídám, že Turgut jede dneska služebně do Aydinu(přibližně 150 km mým směrem) Prostě paráda! Čekám asi hodinu, než Turgut naloží auto aby sme mohli vyjet. Cestou koupil asi 1 kg Fíků, takže jsem se s nima celkem kvalitně nacpal :-) Asi kolem 18. Hodiny jsme dorazili do Aydinu. Já jsem se ale potřeboval ten den dostat ještě do Izmiru, jelikož jsem předpokládal, že se zde už bude nacházet Huseyn, můj camp-leader z mého prvního workcampu. Tak mu volám jak se věci mají a dovídám se, že nastaly menší problémy a že v Izmiru bude až za další dva dny. Super. V tom okamžiku se vrací Turgut, který mi šel koupit lístek na bus do Izmiru. Opravdu prekérní situace. No tak jsem se rozloučil s Turgutem a následující hodinu v autobuse jsem přemítal co budu v Izmiru dělat. Doufal jsem, že bude poblíž autobusáku nějakej levnej hotel, či něco takového. Bohužel po vystoupení z autobusu všechny naděje vzaly za své. Otogar v Izmiru se totiž nachází na kraji města a ještě k tomu poblíž průmyslové zóny. Tak mi jen problesklo hlavou, že tady asi hlavu dneska nesložím. Mrknul jsem se do mapy, co se nachází v okolí a do oka mi padlo město Kemalpaša. Tak jsem si za 4 turecké liry koupil lístek a vyrazil vstříc dalšímu dobrodružství. Sedl jsem si vedle řidiče a pomocí turečtiny a rukou s nohama jsem se snažil zjistit jestli neví o nějakém levném hotýlku. Před jedním mi přibrzdil, tak jsem se šel zeptat, jestli mají volno a případně za kolik. Recepční asi moc dobře neovládal angličtinu. Nejdřív říkal, že pokoj je za 3 liry(cca za 70 kč) tak jsem radostí bez sebe. Následně jsem se dozvěděl, že to nejsou 3 ale 30, tak mi radost trochu poklesla ale nakonec stejnak spokojno. Pobavila mě společná sprcha s toaletou ale to je na Balkáně celkem normální architektonický prvek koupelnového prostoru :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat