2.8.2011
Probouzím se kolem 7. Hodiny. Po lehčí snídani se vydávám na kraj silnice. Dlouho nic nejelo, ale nechce se mi nikam chodit tak stále stojím na stejným místě. Čekám dlouho, ale kolem mě se toho dělo celkem dosti. Například souboj koňského povozu s traktorem, nebo kolem mě prošel tureckej bača se stádem ovcí….Přibližně po hodině a půl marného čekání mi zastavuje tranzit s korbou a v něm dělňasové. Paráda. Úsměv mi ztuhnul asi po třech kilometrech, kdy jsme museli zastavit na kraji silnice, jelikož se vysypalo ložisko u kola. U rezervy chybí šrouby, tak volají dalšího kolegu ať přiveze z firmy další rezervu. Ta taky neseděla. Když jsem to viděl, tak jsem se s nimi domluvil, že půjdu stopovat a když mi nikdo nezastaví, tak mě zase vezmou. K mému zklamání jsem si k nim přibližně za další hodinku sedl. Projížděli jsme opět nádhernou hornatou krajinou. Ačkoliv mi dělňasové tvrdili, že mě vezmou až do Al hisaru, tak mě ve finále vysazují asi 20 km před ním….nenaděláš nic.
Čekám jen chvíli a zastavuje mi minibus, tak gestikuluju aby jel dál, že s ním nechci jet. Nicméně u mě zastavili a že mě vezmou. Jak jinak měli ze mě srandu, že jezdím stopem a zároveň to nějak moc nepobírali :-) Dojel jsem s nimi do jejich centrály, kde mi jeden ze starších šoférů doporučuje kudy mám jet stopem do Istanbulu. Ukazuje mi cestu přes Salihli. Tam se mi moc nechce. Jednak jsem tam už jednou byl a taky to tam nepříjemně zapáchalo :-) Chlápci mě odvezli na kraj Al hisaru. Nakonec jsem vytypoval, že to zkusím přes město Kula. Provoz tímto městem ale není zrovna extra velkej, tak to asi po hodině vzdávám. V okolí silnice se nacházely rozsáhlé vinice s bílými hrozny, tak jsem trochu ochudil letošní úrodu tureckého bílého vína :-)
Cestou na autobusák si promýšlím co dál. Když jsem ale na odjezdové tabuli spatřil nápis ISTANBUL 21.hod. tak bylo rozhodnuto…Do odjezdu zbývají 4 hodiny času, tak se jdu projít po městě. Na chvíli zalézám do internetový kavárny, kde opět nefungoval Skype…takže moje čekání na českou konverzaci pokračuje. Na autobusák přicházím krátce po půl deváté. Ulevilo se mi, když vidím solidně vypadající autobus s nápisem ISTANBUL. Vyrážíme asi se čtvrt hodinovým zpožděním. Všímám si, že na palubě autobusu je velké procento malých dětí ve věku od tří do sedmi let. Ty o sobě dávají vědět brekem v průběhu noci. Byla to vždy řetězová reakce. Začalo brečet jedno a k tomu se přidaly další. Nemám nic proti dětem ale tohle mi opravdu pilo krev. Během cesty mě stewardi přesazují přes uličku k Algunovi, studentovi žurnalistiky, který byl 1 rok na Erasmu v ČR. Algun tudíž uměl i trochu česky a chtěl aby jsme tak mluvili, tak jsem se dočkal zhruba po měsíci živé české konverzace, paráda! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat