Práce v parku už nám skončila, tak sme mohli ráno déle spát a budíček byl stanoven na půl devátou. Po snídani sme měli na 5 hodin rozchod ve městě, což se mi akorát hodilo k odstranění mého restu: Vylézt znovu cca 570 schodů tam a zpátky na Afyon castle, tentokrát i s kamerou abych mohl pořídit nějaké záběry :-) Měl jsem nějaké favority co by mohli jít se mnou. Ugo byl ve stejné situaci jako já, když si při prvním výstupu s sebou nevzal fotoaparát a Inna přijela až ten den odpoledne když jsme na hrad šli poprvé. Nakonec jsem šel sám. Nevadí. Ovšem rozchod jsme měli v centru města, které bylo úplně na druhé straně skály než byla přístupová cesta k hradu.
Zabralo mi asi půl hoďky než jsem celý hrad obešel. Šel jsem přes chudší části Afyonkarahisaru, takže jsem procházel úzkými uličkami, po kterých běhaly bosé děti. I když jsem měl značný respekt z okolí, tak jsem se neubránil tomu vytáhnout na chvíli kameru a pořídit pár snímků odtud. Chudinskou čtvtí jsem úspěšně prošel a ocitl jsem se u přístupové cesty. Všiml jsem si dvou mladíků, kteří přicházeli z druhé strany a taky vypadali na to, že se chystají na výstup. Tak jsem začal konverzaci a naštěstí oba uměli anglicky. Od 12letého prodejce vody jsem si koupil za 2 liry půl litrovou láhev, která byla krásně vychlazená, přičemž jí vytáhl jen z igelitky…fakt nechápu :-) Byl to neméně náročný výstup než poprvé ale nějaký rozdíly tu přecejen byly. Tentokrát jsme vycházeli mezi 14. Až 15. Hodinou, přičemž první výstup byl kolem poledne, takže za největšího žáru. Teď už mělo slunce tak velkou sílu, tudíž se šlo o něco lépe. Z mých “castle friends“ se vyklubali 2 studenti z Izmiru, kteří tu jsou na výletě. Tak jsem se hned s nimi domluvil, že až budu cestovat po Turecku a když pojedu kolem, tak se stavím. Zpátky jsme taky sešli bez problému, rozloučil jsem se s castle friends a vydal jsem se zpátky do centra Afyonu. Pořád mi ale zbývaly necelý dvě hoďky do srazu. Tak mě napadlo, že bych se mohl nechat ostříhat. Obešel jsem asi 3 holičství, než jsem je ukecal na nějakou rozumnou cenu. Týpek co mě stříhal tak byl fajn, jen jsem tlemil z těch dvou asi 13letejch kluků co mě sledovali po celou dobu stříání. :-) Dostal jsem i gratis sklenku Coly, tak jsem mu nechal i bakšiš, který jsem neměl původně v plánu věnovat :-)
Před večeří jsme se setkali naposledy s Farukem, člověkem, který nám dělal celé dva týdny doprovod. I přes jazykovou bariéru, kterou jsem částečně prolomil, jsem si s tímto člověkem lidsky porozuměl. Po tomto neveselém aktu následoval náš poslední sraz na meeting roomu. Bylo to ale ve velkém stylu, jelikož Ugo z Francie měl narozeniny, takže nechyběl dort se svíčkami. Příjemně překvapily i dívky z Koreje, které měly také pro každého také drobný dárek. Já jsem dostal jakési korejské koření, bankovku v korejské měně a malý přívěšek. Very nice. Jelikož první banda měla v plánu vyrazit o půl páté ráno, tak jsme se rozloučili všichni hromadně. Bylo to velmi dojemné. Za ty dva týdny mi všichni hrozně moc přirostli k srdci. Díky výše zmiňovanému brzkému odjezdu části bandy jsme náš poslední večírek ukončili kolem půlnoci.
Žádné komentáře:
Okomentovat