26.7.2010
Probudil jsem se asi kolem 9. Hodiny. Když jsem se chtěl nasnídat, tak jsem zjistil, že mravenci byli rychlejší. Nenaděláš nic :-) Při balení věcí se potkávám s postaršími majiteli pozemku. Byli ale v pohodě. Dokonce mě zvali i na snídani ale z nějakého stydu jsem odmítl a šel jsem stopovat. Zastavil mi chlapík, který jel 3 kilometry do sympatické vesničky, která byla posazená na skále. Zároveň mi taky řekl, že tu moc aut nejezdí. Jeho slova se naplnila tak jsem šel dál pěšky. Asi po půl hodině mi zastavuje 75letý Ali, který mě vzal do vesničky poblíz Yeşilhisaru, kde jezdily spíš traktory než auta :-) Turistu tu viděli asi poprvé v životě ale i tak tu jsou lidi pohostinní. Stařenka mi dala do ruky 2 okurky ze zahrádky, tak jsem slušně poděkoval(samozřejmě turecky) Auta tu fakt moc nejezdí tak pokračuju dál v chůzi. Po nějaké době mi zastavuje chlapík, co umí lámavou angličtinou. S ním jsem se svezl asi 20 kilometru k dálnici. Na krajnici čekám sotva 5 minut a zastavuje mi kamion se kterým jsem se svezl až do města jménem Nigde, což byl jeden z mých cílů této expedice. Byla doba oběda, tak jsem si skáknul na Kebap, poté jsem šel na hoďku do internetové kavárny dát světu najevo, že jsem stále naživu.
Ještě jsem vylezl nad město na menší rozhlednu abych si mohl vyfotit Nigde a vydal jsem na kraj města. Nevím jestli to maj Turci v oblibě ale pokaždé když jsem se v Nigde zeptal na směr, tak mě pokaždé poslali někam jinam…tak fakt nevím :-)
Když jsem se dostal na vysněnou periférii města, tak jsem ve zdejší průmyslové zóně připadal jak přízrak, ale už jsem si začal zvykat na to, že se za mnou 95% lidí na ulicí za mnou otáčí. Jako blesk z čistého nebe se objevila bílá Dacia, která mi zastavila. 3 obchodníci jeli 700 km až do Izmiru, kam jsem měl v plánu dorazit až za další dva dny. Nabídka lákavá, ale touha jet po jižním pobřeží byla silnější tak jsem si vystoupil v Urgaku?(bohužel jsem nedokázal rozluštit správný název města v deníku :-) Následovala opět procházka městem až na samý okraj, kde mi zastavuje Manager Akin, který měl zamířeno do 70 kilometrů vzdáleného Kamaranu. Cestou se zastavujeme u jeho přátel na čaj a poté mě bere na večeři do restaurace, jíž je spolumajitel. Připadal jsem si jako v ráji :-) Po třetí během jednoho dne ale zůstávám v centru města. Po třech kilometrech chůze se dostávám na obchvat, kde mi již za šera zastavuje starší pán hovořící plynně anglicky. Svezl jsem se s ním 3 kilometry, kdy pak nacházím v ovocném sadu místo na přespání
Žádné komentáře:
Okomentovat