25.7.2010
První budíček krátce po půl páté ranní. Nejdřív odjíždí francouzsko-korejská část, pro které přijel bus z autobusáku, odkud nabrali směr Pamukale. Krátce po nich se naskládají do sportovního coupé Shirwan, Huseyn, Maria, Inna a Dou, kteří se vydali směr Konya. Opět se loučení neobešlo beze slz. Zůstala mi aspoň trochu naděje že se uvidím aspoň se Shirvan a Huseynem, kterým o týden později začínal další workcamp. Už skoro svítalo a já si šel znovu lehnout. Zůstali jsme zde poslední dva, já a můj spolubydlící José.
Vstávám chvíli po 9. Hodině. Loučím se s Josém poté následuje poslední návštěva Cafeteria, poslední toast se sugucem a můžu směle vyrazit na cestu. Nejdřív jsem musel dojít cca 2 kilometry na hlavní silnici směr Konya. Zhruba po půl hodině chůze jsem došel na křižovatku. Stoupl jsem si pár metrů za semafory, takže řidiči měli celkem dost času se rozmyslet jestli mě vezmou nebo ne. Asi po 40 minutách čekání na skoro poledním slunci jsem se dočkal. 19letý podnikatel, který má 5 přítelkyní jel do Adany, takže 230 km vzdálená Konya nebyl žádnej problém.
Asi po 2,5 hodinové cestě mi zastavuje na kraji Konye. Chvíli jsem přemýšlel, zda-li se mám ozvat zbytku bandy, která byla ve městě už od rána ale nakonec jsem to nechal být. Asi po čtvrthodině mi zastavuje Turek jak poleno. Byl trochu podobnej tomu íránskýmu prezidentovi ale tohle přirovnání jsem si nechal radši pro sebe. S mými pěti větami co umím Turecky byla konverzace poměrně vtipná, nicméně jsem se s ním domluvil na přibližné trase a vyšlo z toho, že s ním absolvuju zhruba dalších 200 kilometrů. Snažil jsem se s ním komunikovat pomocí mini česko-tureckého slovníku který jsem měl na klíně ale i tak jsem z něj nedostal jak se jmenuje :-) Nicméně tento pán, který vypadal na nějakého podnikatele, mi během té asi dvouhodinové cesty koupil hroznové víno a plechovku fanty, kterou po jejich vyprázdnění vyhodil bez větších rozpaků za jízdy z okýnka. To moje ekologické srdce trochu krvácelo, ale už jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že Turci jsou už asi prostě takoví…
Během cesty mi taky několikrát nabídl cigaretu. Nechtěl jsem urazit, tak jsem, ač nekuřák, první dvě přijal. Ale když mi nabízel asi každou čtvrthodinu tak to pak bylo už na moje plíce trochu moc :-) Vystupuju na kraji města jménem Nevshehir v zemědělské zóně, kde podle reakcí kolem jdoucích stopaře ještě asi neviděli :-) Asi po půl hodině čekání mi zastavuje místní mafián, který umí říct perfektně anglicky “only turkish“ přesto jsem pochopil, že mě vezme na lepší stopovací místo. I tak jsem musel jít pěšky asi 2 kilometry než mě vzal mladík s dodávkou, který mě konečně vzal na hlavní silnici směr Ṻrgup
Za chvíli mi zastavuje dodávka. Když jsem si uvědomil, že to je nejspíš taxi, tak jsem si radši po 4 kilometrech vystoupil. Aspoň jsem se pokochal krásnou okolní skalnatou krajinou Kapadokie. Netrvalo dlouho a zastavil mi 24letý podnikatel Alin. Vzal mě zbývajících 30 km do Urgupu, pozval mě do své kanceláře na čaj, věnoval mi sušenky, mapu Turecka a 5 lir, takže jsem si mohl zajít na pivko a dopsat deník při zapadajícím slunci. Kolem půl osmé se zvedám a vydávám se hledat místo, kde dnes přespím. Nakonec jsem zakotvil asi o dvě hodiny později na kraji města v zahrádkářské kolonii a kolem půl desáté zalézám do spacáku. Když jsem si zapnul telefon, abych napsal zdvořilostní sms domů kde jsem, tak mi volala Shirvan, vedoucí z afyonského workcampu. Byla celkem překvapená, že jsem za první den ujel zhruba 450 km :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat