J

Jednoho jasného jitra Jeníkova jalovice jedla jitrnice. Jeník jásá: “,Jalovice jí jitrnice! Jsou jitrnice jedovaté?“ Jitrnice jsou jedlé.

Jan Jebavý je Judr. Jiřina je jeho jedinečná Japonečka. Jakmile Jan jekne, Jiřina jedná. Jmenuje jídlo: „Jitrničky? Jahody? Jelítka?“ Jan jiskří. „Jelítko jím! Jupí!“ Jiřina jde do jídelny. „Jenom jedno?“, ječí jednatel jídelny. „Jan jí jenom jedno“, jekne Jiřina. Jan je její jediný. Jeho játra ječí: „ Jau jau!“

 Jelítko je jedovaté!!

Japonečka Jiřina Jakutová jásá. Jako jak? Jednou jéje, jednou jupí. Judr. Jebavý jmenuje jeho Japonečku jako jedinou jistotu jídla. Jan Jebavý je jednoduchý Jugoslávec. Japonečka je jiná. Je Jidáš. Jelítko je jedovaté. Jejda.

Napsali Eva Hájková a Ondřej Bartoň 

Istanbul, Topkapi a cesta do ČR v deštivém stylu

4-6.7.2010

Po delší době jedno z lepších spaní, tak vstávám kolem půl jedné. Následuje balení a po čtrnácté hodině vyrážím do ulic třináctimilionového Istanubulu ač bez mapy a bez českýho průvodce Tureckem kde co jak…tak sedám do busu a jedu do čtvrti nazývajíc se Topkapi, jehož název mi utkvěl v hlavě ještě před ztrátou průvodce. Řidič mi na mé přání sigalizuje, že jsme již na místě určení, tak plný očekávání vystupuju. Prozatím nic zajímavého. Přicházím k nikterak zajímavě vypadajícím hradbám u nich sympaticky vypadající parčík, tak doufám, že najdu nějaký příjemný místo na posez. Prozatím nic zajímavého tak pokračuju v cestě. O kus dál nacházím hřbitov. Vzhledem k honostnosti náhrobků soudím, že to jsou jakési turecké Olšany. Vyhlédl jsem si lavičku pod stromem, tak můžu v tiché společnosti slavných dopisovat deník.

Kolem čtvrté odpolední vyrážím na poslední procházku Istanbulem ale 16kilový bágl na zádech bere spoustu energie, tudíž kolem 18. Hod. usedám do internetové kavárny abych zabil čas. Před nástupem do autobusu potkávám dva mlaďáky z Čech. Stále na sobě pozoruju, že mi komunikace v češtině dělá trochu problémy :-) Touto autobusovou linkou z Istanbulu do Sofie jel ještě pár ze Slovenska, kterým uletělo letadlo. Kecám s nimi ve chvíli kdy máme nedobrovolnou pauzu na turecko-bulharských hranicích, jelikož 2 výše zmiňovaní mladíci z Čech přešvihli asi o týden tři měsíce v Turecku a neměli víza, takže museli zaplatit docela mastnou pokutu v řádu několika desítek eur…nechtěl bych.

Původní záměr byl přesunout se z Istanbulu trochu blíž ku domovu a odtamtud pokračovat dál stopem do Čech. Jenomže když jsem nasedal do autobusu v Istanbulu, tak bylo 35 stupňů, vedro jak sviň,prostě paráda a doufal jsem, že podobné počasí bude pokračovat i v Bulharsku.

Jenže; Když jsem se k ránu probudil, tak jsem trochu vystřízlivěl z mých ambiciozních plánu. Za oknem déšť a mlha. Když jsem v Sofii vylezl z autobusu, tak se dostavila i zima. Na displeji jsem viděl 17ˇC, což je skoro dvacetistupňový skok dolu oproti tomu, na co jsem byl za poslední měsíc zvyklej. Takže jsem poprvé za cestu musel sáhnout do batohu pro mikinu. A co je nejhorší tak jsem na tyto klimatické podmínky nebyl připraven. Stan si sebou vzal Roman do Gruzie a v tomhle spát někde venku se fakt nedalo. Tak jsem volal do Čech abych zjistil jaké počasí bude v následujících dnech a dozvěděl jsem se že i v následujících dnech bude takhle sychravo a deštivo. Už zde byla větší koncentrace Čechů, tak jsem se začal pomalu a jistě aklimatizovat na Češtinu a všichni jsme jeli buď z Turecka či Řecka, takže šok to byl pro všechny podobný.

Asi po dvou hodinách přišlo rozhodnutí. Po celé noci strávené v autobusu a po krátké přestávce v Sofii jsem na dalších 20 sednul do autobusu bulharské společnosti, který jel až do Prahy. Docela dlouho jsme jeli přes Srbsko, tak jsem se kochal okolní nádhernou krajinou, Doufám, že se  sem někdy dostanu na delší dobu. Cesta byla dlouhá, takže jsem různě pospával atd. Na Maďarsko-Slovenských hranicích jsme čekali asi 2 hodiny ve frontě, jelikož pruh pro autobusy byl plný aut. Nevím mají v tom nějaký bordel čobolové :-)

Další vtipná situace nastala po přejetí Slovenských hranic a příjezdu k první benzínce u Bratislavy. Vjezd k benzínce byl ucpaný kamiony, tak jsme pokračovali dál v cestě a na dalším sjezdu jsme se otočili a jeli jsme zpátky směrem k hranicím. Celým autobusem zašumělo nepochopení. Na hranicích jsme se znovu otočili a jeli jsme zpátky na Bratislavu. Na druhý pokus se už podařilo k benzínce odbočit.

Poté si už jen pamatuju ten slastný moment, který nastal v pátek 6. Srpna zhruba ve 4:45 hodin ráno, kdy jsem na pražském Florenci vystoupil a po pěti týdnech jsem se ocitl na české půdě. PARÁDA!

Využil jsem krátkého azylu na Budějovický a za deštivého počasí jsem se vydal na Černý Most. Jenže se mi opět potvrdilo, že neumím vylejzat z autobusu a zjistil jsem, že při výstupu jsem ztratil brašničku z pasem a zbytkem českých peněz, co jsem měl s sebou. Tak mi nezbývalo nic jiného, než se v dešti vydat na Čerňák a zvednout palec. Naštěstí to netrvalo ani čtvrt hodiny a zastavil mi starší pán, který má řízení jak povolání tak i koníček. Musím říct, že opravdu stylové zakončení mého putování :-) 

V Istanbulu bez průvodce a pivo bez pěny :-)

3.8.

Autobus nás nad ránem opět vzal na trajekt. Na něm si Olgun přesedá do jiného autobusu, který jede blíž jeho domovu. V Istanbulu jsme s krátkým zpožděním asi kolem 8. Hodiny ranní. Při snídani na lavičce si uvědomuju, že jsem zapomněl v autobuse mapu a českýho průvodce Tureckem…prostě idiot. Mapa by ani tak nevadila, ale ten průvodce je poměrně citelná ztráta, když se chci pohybovat po městě s 13 mil. Obyvateli.

Na dvě hodiny tedy zalézám do internetové kavárny kde konečně je funkční skype, tak se po třech týdnech můžu ozvat dom i živým hlasem. Musím říct, že noční improvizovaná česko-anglická konverzace s Olgunem byl dobrý trénink :-)  Kolem 13. Hodiny vyrážím na Taksim square, jelikož jsem si zde domluvil sraz z Ozanem, se kterým jsem se seznámil na workcampu v Afyonu. Na Taksim jedu s dvouhodinovým předstihem, jelikož mi Olgun říkal, že to je krásné místo a že se zde schází mladí lide. Našel jsem zde příjemný parčík. Během mé návštěvy tu byli spíš starší lidé ale nevadí :-)

 Snažím se najít nějakou volnou lavičku, která by byla ve stínu ale všechny byly obsazené. Tak jsem se rozvalil na trávník a dopisuju deník. Pak asi na půl hoďky usínám. Přecejenom jsem toho během noci v autobuse moc nenaspal. V 16:28 mě probouzí zvonící telefon a na druhým konci Ozan! Seberu svých 5 švestek a běžím k fontáně, kde na mě čeká se svým kamarádem Alim. Jdeme do zapadlé uličky kde je příjemná kavárnička. Zde si dáváme čaje na tři rundy :-) Od obchodníka, který má své zboží na pojízdném vozíku, si kupuji za 3 turecké liry malý kapesní nožík, jelikož ten můj původní co jsem měl, jsem někde ztratil.

Kolem 20. hod. se přesouváme do centra istanbulu do hospody na točené(!!!) pivo, první asi po měsíci :-) Když jej číšník přinesl, tak jsem se trochu pousmál, jelikož bylo skoro úplně bez pěny, takže to spíš připomínalo jablečný džus ale jinak bylo v pohodě :-)

Během večera se opět probíral fotbalový zápas mezi Českou reprezentací a Tureckem, kdy jsme do posledních minut vedli 2:0 ale nakonec jsme 2:3 prohráli…Na tento zápas si vzpomnělo hodně lidí během mé cesty Tureckem. Upřímně řečeno, nedivím se :-)  Loučíme se zhruba půl hodiny po půlnoci a já vyražím hromadnou dopravou do části Akšaray, kde jsme našli levný ubytování s bráchou na začátku naší cesty. Bohužel Hotel Kosova se sprchou bez sprchového koutu nenacházím, tak si pronajímám pokoj v o něco dražším hotelu ale nevadí :-) 

Od porouchanýho ložiska u kola až do Istanbulu

2.8.2011

Probouzím se kolem 7. Hodiny. Po lehčí snídani se vydávám na kraj silnice. Dlouho nic nejelo, ale nechce se mi nikam chodit tak stále stojím na stejným místě. Čekám dlouho, ale kolem mě se toho dělo celkem dosti. Například souboj koňského povozu s traktorem, nebo kolem mě prošel tureckej bača se stádem ovcí….Přibližně po hodině a půl marného čekání mi zastavuje tranzit s korbou a v něm dělňasové. Paráda. Úsměv mi ztuhnul asi po třech kilometrech, kdy jsme museli zastavit na kraji silnice, jelikož se vysypalo ložisko u kola. U rezervy chybí šrouby, tak volají dalšího kolegu ať přiveze z firmy další rezervu. Ta taky neseděla. Když jsem to viděl, tak jsem se s nimi domluvil, že půjdu stopovat a když mi nikdo nezastaví, tak mě zase vezmou. K mému zklamání jsem si k nim přibližně za další hodinku sedl. Projížděli jsme opět nádhernou hornatou krajinou. Ačkoliv mi dělňasové tvrdili, že mě vezmou až do Al hisaru, tak mě ve finále vysazují asi 20 km před ním….nenaděláš nic.

Čekám jen chvíli a zastavuje mi minibus, tak gestikuluju aby jel dál, že s ním nechci jet. Nicméně u mě zastavili a že mě vezmou. Jak jinak měli ze mě srandu, že jezdím stopem a zároveň to nějak moc nepobírali :-) Dojel jsem s nimi do jejich centrály, kde mi jeden ze starších šoférů doporučuje kudy mám jet stopem do Istanbulu. Ukazuje mi cestu přes Salihli. Tam se mi moc nechce. Jednak jsem tam už jednou byl a taky to tam nepříjemně zapáchalo :-) Chlápci mě odvezli na kraj Al hisaru. Nakonec jsem vytypoval, že to zkusím přes město Kula. Provoz tímto městem ale není zrovna extra velkej, tak to asi po hodině vzdávám. V okolí silnice se nacházely rozsáhlé vinice s bílými hrozny, tak jsem trochu ochudil letošní úrodu tureckého bílého vína :-)

Cestou na autobusák si promýšlím co dál. Když jsem ale na odjezdové tabuli spatřil nápis ISTANBUL 21.hod. tak bylo rozhodnuto…Do odjezdu zbývají 4 hodiny času, tak se jdu projít po městě. Na chvíli zalézám do internetový kavárny, kde opět nefungoval Skype…takže moje čekání na českou konverzaci pokračuje. Na autobusák přicházím krátce po půl deváté. Ulevilo se mi, když vidím solidně vypadající autobus s nápisem ISTANBUL. Vyrážíme asi se čtvrt hodinovým zpožděním. Všímám si, že na palubě autobusu je velké procento malých dětí ve věku od tří do sedmi let. Ty o sobě dávají vědět brekem v průběhu noci. Byla to vždy řetězová reakce. Začalo brečet jedno a k tomu se přidaly další. Nemám nic proti dětem ale tohle mi opravdu pilo krev. Během cesty mě stewardi přesazují přes uličku k Algunovi, studentovi žurnalistiky, který byl 1 rok na Erasmu v ČR. Algun tudíž uměl i trochu česky a chtěl aby jsme tak mluvili, tak jsem se dočkal zhruba po měsíci živé české konverzace, paráda! :-) 

Druhý a zároveň poslední den na mým druhým workcampu v Turecku :-/

1.8.

I když jsem se šlo spát asi kolem 4. Hodiny, tak jsem vzhůru po 9. Hodině. Přecijen v tomhle vedru se moc dlouho spát nedá. Po snídani následuje volný program…přecijen předchozí večer byl poněkud náročný :-) Ve 12.hod. byl sraz, kde se řešily organizační záležitosti. O mém odchodu nepadlo ani slovo, tak jsem si říkal, že to snad bude v pohodě a že budu moct zůstat na kampu i nadále. Ovšem před cestou na oběd kolem 14.hod. mi bylo sděleno ať si vezmu všechny věci sebou. S odpojením od skupiny však nepospíchám, takže s nimi jdu do čajovny na šíšu. Poté následuje nákup v minimarketu, kde si už kupuji zásoby na další dny.

Poté následuje velmi smutná část; rozloučení se všemi. Slzám se nemůžu ubránit. I když si se Shirvan a Huseynem říkáme, že se ještě uvidíme, tak tomu už v duchu moc nevěřím. Fakt to není fér, ale to je život. Tahle skupina mi přišla mnohem víc stmelenější než na workcampu v Afyonu, ač jsem se všemi strávil dohromady ani ne 24 hodin a s dost lidmi jsem se hned velmi sblížil…Ale to je asi prostě život…Nicméně díky této události jsem ztratil podstatnou část motivace pro pokračování v další cestě a i tak trochu jsem v tomto momentu začal trochu konkrétněji přemýšlet o návratu do ČR.

Nicméně pro tuto chvíli mi nezbývalo nic jiného než se s těžkým srdcem vydat na konec města Odemiš a zvednout opět palec. Čekal jsem asi hodinu, během které mi sice zastavily dvě auta, ale obě jely jiným směrem, než jsem potřeboval. Třetí v pořadí mi zastavila motorka a opět to bylo prospěšné. Svezl jsem se asi 400 metrů a asi po 10 ti minutách mi zastavili 2 chlápci, kteří jeli do Kirkuku. Názvem města si nejsem tolik jistý. Je to jedna z mnoha neodkrytých záhad v mých zápiscích. Musím dát za pravdu Huseynovi, který si ze mě dělal srandu, že budu mít problémy přeložit mé zápisky do Češtiny, když viděl mé krasopisné zápisky. Na druhou stranu se musím pochválit, jelikož drtivá většina těchto zápisků je k přečtení….teda aspoň pro mě :-) Chlápci, kteří mi cestou koupili vodu mě vzali cca 10 km před Kirkuk. Už se začalo stmívat tak jsem se rozhodl, že začnu hledat nějaké místo na přespání. Nacházím se v hornatější kamenité krajině, ale i tak jsem našel fajn flek na trávě. Při ukládání k spánku se dostavuje menší krize, když nemůžu najít čelovku, kterou jsem chvíli před tím měl v ruce. Začínám cítit, že prostě něco není v pořádku…

První den na mým druhým workcampu v Turecku :-)

31.7.

Vstávačka asi kolem 9. Hodiny. Následuje výborná snídaně. Už se učím jíst i olivy, které si mě doposud nezískaly. Přecijen na workcampu  v Afyonu jsem je měl na talíři každé ráno. Stejně tak černý čaj. Před mou návštěvou Turecka jsem ho nesnášel ale tady jsem si na něj zvykl. I třeba pro to, že se pije z malých kalíšků, ale za to skoro furt, takže se pak třeba stalo, že jsem měl čaj 15x za den :-) Posnídani přijíždí další dvě účastnice workcampu, Semi z Jižní Koreje a Melanie z Francie. Vyrážíme na oběd na kopec nad město kde sme na terase restaurace měli zajednaný oběd. Výhled na okolní krajinu velmi okouzlující. Pohled na ty strmé skály kolem braly dech. Během odpoledne přijíždějí další účastníci workcampu. Myslím, že je zde rozmanitější zastoupení zemí, než tomu tak bylo na tom mým prvním. Přijeli jsem 4 holčiny ze Španělska, Stevan s Ivanou ze Srbska, trojnásobný otec Malik z jeho kamarádem Elvinem přiletěli z Ázerbajdžánu, Federico z Itálie, Seung z Číny a Aya z Japonska. Když k tomu přičtu Igora a Oksanu z Ukrajiny, tak nám z toho vznikl solidní mezinárodní mix, že?

Během odpoledne si peru košili. Rychlost schnutí na 40´C sluníčku je fakt okouzlující. Ani né za čtvrt hodiny to bylo v suchu. Zehr gut!

Vše není jen růžové. Huseyn si mě bere stranou a sděluje mi poněkud neradostnou zprávu. Organizace, která pořádá tento workcamp má problém s tím, že jsem zde navíc a že to nehodlají tolerovat. Bohužel kemp se zde koná poprvé, tak s tím nemůžou bohužel nemůžou nic dělat, a že následující den budu muset kemp opustit.

I tak večer je v duchu wellcome party. Nechybí klasické seznamovací hry, kytárka doprovázená italskými lidovkami v podání Federica a taky nějakej ten alkohol. Ke spánku uléhám skoro za svítání kolem 4. Hodiny ranní

Aneb jak mi stopnul auto voják se samopalem

30.7.

Spí se mi dobře, tak se vstáváním moc nepospíchám. Pokoj opouštím kolem půl jedenácté a vydávám se na konec města směr Turgutlu. Se zvedlým palcem čekám asi 5 minut a zastavuje mi mlaďák, který mi přijde trochu pod vlivem čehosi, ale mojí dedukci si nechávám radši pro sebe. Zastavujeme na benzínce, kde je točená limonáda zdarma. Trochu lakomecky si dávám 3 kelímky, ale osvěžení v těchto spalujících vedrech bylo fakt nutností.

Vysadil mě v nějaký vesnici, tak pokračuju dál ve směru chůzí se zvedlým palcem. Zastavuje mi týpek s bílou dodávkou. Při průjezdu vesnickým trhem máme kolizi se sajdkárou. Odnáší to prasklý disk na kole a menší škrábanec. I když mi týpek skoro vůbec nerozumí tak mě zve na čaj. Další z mnoha malých činů, které svědčí o velkorysostí tureckého národa. Svezl jsem se s ním asi 20 km a vystupuju opět v nějaké vesnici, jejíž název mi neuvízl v paměti.

Vyhlídl jsem si super místo na stopování, a tak si vesele stopuju, když si po chvíli všimnu, že za plotem mě pozoruje jakási dívka. Tak slušně pozdravím a k mému překvapení umí pozdravovaná dobře anglicky. Dovídám se, že to je budoucí spisovatelka, tak jsem ji seznámil s mým záměrem vydat cestopis o mé cestě, tak jsem jí dal vizitku na případnou další spolupráci. Bohužel se doposut(8 měsíců po mém návratu neozvala, tak asi z toho nic nebude :-) Nicméně jsme hovořili asi půl hoďky a pak mi přes mou velkou nevoli dává 3 liry na bus do města. Nevykroutil jsem se z toho, jelikož její fotřík mi zastavil mikrobus. Marně jsem se snažil obhájit, že Turecko je stopovací ráj :-)

Autobusem trvá cesta do Turgutlu asi čtvrt hodiny. Koupil jsem si nanuk na pravidelné osvěžení organismu a vydal jsem se na konec města směr Salihli. Přifařila se ke mně parta 12letých kluků, který šli prostředkem silnice, tak se je snažím odehnat, což se mi po nějaké době i povedlo. Po chvíli chůze mě zastavuje týpek na motorce, že mě vezme 3 km na lepší stopovací místo, tak jsem si dal klobouk do kapsy a mohli jsme jet. A místo to bylo skutečně lepší. Po 2 minutách mi zastavuje kamion, který řídí 4násobný tatínek a bere mě dalších 20 km do Salihli. Cíl pro dnešní den je dojet do Odemiš, jelikož zde následující den začíná další dobrovolnický workcamp, který povedou moji vedoucí z prvního worcampu v Afyonkarahisaru, Shirvan a Huseyn.

Vysedám tedy na kraji města v zemědělsko – průmyslové zóně. Spousta smradu z hnoje a tím pádem i poměrně velký výskyt otravných much. Tak jsem si v duchu říkal, že to bude zázrak jestli mi odtud někdo zastaví.  Asi po 45 minutách strávených v úmorným smradu a vedru mi zastavuje fanoušek Bešiktaš Istanbul, který si vzpomněl na vzájemný zápas Bešiktaš a Slávie asi před 4 lety, myslím, že to ale tenkrát Slavie projela :-)

Po 20 km dojedeme do města Bogdlag kde má sraz se svými parťáky. Jeden z nich umí anglicky a říká mi, že v blízkosti je vojenská základna a že mi někoho zastaví. To striktně odmítám. Bohužel neúspěšně. Seznamuje mě s anglicky hovořícím vojákem, který má přítelkyni v Německu. Se samopalem v ruce mi zastavuje auto. Naštěstí řidič je v pohodě a ještě mi zastavuje na jednom hezkým místě abych si mohl udělat fotku.

V Odemis jsem před půl šestou. Volám Shirvan a ta mi říká ať jí dám k telefonu někoho, kdo hovoří turecky. Nejblíž ke mně stojí starší paní. Podávám jí telefon tak ho s takovým nechápavým výrazem přijímá a na papír mi píše místo, který ji Shirvan nadiktovala. Chvíli s tímto papírem chodím po městě a ptám se kde to je, než mě starší pán posadil do autobusu, se kterým jsem se svezl 5 km za město kde v areálu sportovního střediska už na mě čekají Shirvan a Huseyn. Tak dovyprávím jaký byl můj uplynulý týden po Turecku. Jsou z toho docela vedle :-) Pak se ubytovávám a jdeme na večeři. Dal jsem si pro změnu výborný kebap, tentokrát gratis tak o to víc to chutnalo :-) Během večera pomáhám s rozdělením pokojů podle národností. Oproti našemu workcampu v Afyonu je zde změna, že dva lidi stejné národnosti nesmí být na stejném pokoji. Celkem zajímavý poznatek. Po půlnoci přijíždí první účastníci workcampu, Oksana a Igor z Ukrajiny. Tak jsem se mohl pochlubit, že jsem zde byl loni. Poté už jdu spát. Přecejen dnešek byl velice náročný.