První den na mým druhým workcampu v Turecku :-)

31.7.

Vstávačka asi kolem 9. Hodiny. Následuje výborná snídaně. Už se učím jíst i olivy, které si mě doposud nezískaly. Přecijen na workcampu  v Afyonu jsem je měl na talíři každé ráno. Stejně tak černý čaj. Před mou návštěvou Turecka jsem ho nesnášel ale tady jsem si na něj zvykl. I třeba pro to, že se pije z malých kalíšků, ale za to skoro furt, takže se pak třeba stalo, že jsem měl čaj 15x za den :-) Posnídani přijíždí další dvě účastnice workcampu, Semi z Jižní Koreje a Melanie z Francie. Vyrážíme na oběd na kopec nad město kde sme na terase restaurace měli zajednaný oběd. Výhled na okolní krajinu velmi okouzlující. Pohled na ty strmé skály kolem braly dech. Během odpoledne přijíždějí další účastníci workcampu. Myslím, že je zde rozmanitější zastoupení zemí, než tomu tak bylo na tom mým prvním. Přijeli jsem 4 holčiny ze Španělska, Stevan s Ivanou ze Srbska, trojnásobný otec Malik z jeho kamarádem Elvinem přiletěli z Ázerbajdžánu, Federico z Itálie, Seung z Číny a Aya z Japonska. Když k tomu přičtu Igora a Oksanu z Ukrajiny, tak nám z toho vznikl solidní mezinárodní mix, že?

Během odpoledne si peru košili. Rychlost schnutí na 40´C sluníčku je fakt okouzlující. Ani né za čtvrt hodiny to bylo v suchu. Zehr gut!

Vše není jen růžové. Huseyn si mě bere stranou a sděluje mi poněkud neradostnou zprávu. Organizace, která pořádá tento workcamp má problém s tím, že jsem zde navíc a že to nehodlají tolerovat. Bohužel kemp se zde koná poprvé, tak s tím nemůžou bohužel nemůžou nic dělat, a že následující den budu muset kemp opustit.

I tak večer je v duchu wellcome party. Nechybí klasické seznamovací hry, kytárka doprovázená italskými lidovkami v podání Federica a taky nějakej ten alkohol. Ke spánku uléhám skoro za svítání kolem 4. Hodiny ranní

Aneb jak mi stopnul auto voják se samopalem

30.7.

Spí se mi dobře, tak se vstáváním moc nepospíchám. Pokoj opouštím kolem půl jedenácté a vydávám se na konec města směr Turgutlu. Se zvedlým palcem čekám asi 5 minut a zastavuje mi mlaďák, který mi přijde trochu pod vlivem čehosi, ale mojí dedukci si nechávám radši pro sebe. Zastavujeme na benzínce, kde je točená limonáda zdarma. Trochu lakomecky si dávám 3 kelímky, ale osvěžení v těchto spalujících vedrech bylo fakt nutností.

Vysadil mě v nějaký vesnici, tak pokračuju dál ve směru chůzí se zvedlým palcem. Zastavuje mi týpek s bílou dodávkou. Při průjezdu vesnickým trhem máme kolizi se sajdkárou. Odnáší to prasklý disk na kole a menší škrábanec. I když mi týpek skoro vůbec nerozumí tak mě zve na čaj. Další z mnoha malých činů, které svědčí o velkorysostí tureckého národa. Svezl jsem se s ním asi 20 km a vystupuju opět v nějaké vesnici, jejíž název mi neuvízl v paměti.

Vyhlídl jsem si super místo na stopování, a tak si vesele stopuju, když si po chvíli všimnu, že za plotem mě pozoruje jakási dívka. Tak slušně pozdravím a k mému překvapení umí pozdravovaná dobře anglicky. Dovídám se, že to je budoucí spisovatelka, tak jsem ji seznámil s mým záměrem vydat cestopis o mé cestě, tak jsem jí dal vizitku na případnou další spolupráci. Bohužel se doposut(8 měsíců po mém návratu neozvala, tak asi z toho nic nebude :-) Nicméně jsme hovořili asi půl hoďky a pak mi přes mou velkou nevoli dává 3 liry na bus do města. Nevykroutil jsem se z toho, jelikož její fotřík mi zastavil mikrobus. Marně jsem se snažil obhájit, že Turecko je stopovací ráj :-)

Autobusem trvá cesta do Turgutlu asi čtvrt hodiny. Koupil jsem si nanuk na pravidelné osvěžení organismu a vydal jsem se na konec města směr Salihli. Přifařila se ke mně parta 12letých kluků, který šli prostředkem silnice, tak se je snažím odehnat, což se mi po nějaké době i povedlo. Po chvíli chůze mě zastavuje týpek na motorce, že mě vezme 3 km na lepší stopovací místo, tak jsem si dal klobouk do kapsy a mohli jsme jet. A místo to bylo skutečně lepší. Po 2 minutách mi zastavuje kamion, který řídí 4násobný tatínek a bere mě dalších 20 km do Salihli. Cíl pro dnešní den je dojet do Odemiš, jelikož zde následující den začíná další dobrovolnický workcamp, který povedou moji vedoucí z prvního worcampu v Afyonkarahisaru, Shirvan a Huseyn.

Vysedám tedy na kraji města v zemědělsko – průmyslové zóně. Spousta smradu z hnoje a tím pádem i poměrně velký výskyt otravných much. Tak jsem si v duchu říkal, že to bude zázrak jestli mi odtud někdo zastaví.  Asi po 45 minutách strávených v úmorným smradu a vedru mi zastavuje fanoušek Bešiktaš Istanbul, který si vzpomněl na vzájemný zápas Bešiktaš a Slávie asi před 4 lety, myslím, že to ale tenkrát Slavie projela :-)

Po 20 km dojedeme do města Bogdlag kde má sraz se svými parťáky. Jeden z nich umí anglicky a říká mi, že v blízkosti je vojenská základna a že mi někoho zastaví. To striktně odmítám. Bohužel neúspěšně. Seznamuje mě s anglicky hovořícím vojákem, který má přítelkyni v Německu. Se samopalem v ruce mi zastavuje auto. Naštěstí řidič je v pohodě a ještě mi zastavuje na jednom hezkým místě abych si mohl udělat fotku.

V Odemis jsem před půl šestou. Volám Shirvan a ta mi říká ať jí dám k telefonu někoho, kdo hovoří turecky. Nejblíž ke mně stojí starší paní. Podávám jí telefon tak ho s takovým nechápavým výrazem přijímá a na papír mi píše místo, který ji Shirvan nadiktovala. Chvíli s tímto papírem chodím po městě a ptám se kde to je, než mě starší pán posadil do autobusu, se kterým jsem se svezl 5 km za město kde v areálu sportovního střediska už na mě čekají Shirvan a Huseyn. Tak dovyprávím jaký byl můj uplynulý týden po Turecku. Jsou z toho docela vedle :-) Pak se ubytovávám a jdeme na večeři. Dal jsem si pro změnu výborný kebap, tentokrát gratis tak o to víc to chutnalo :-) Během večera pomáhám s rozdělením pokojů podle národností. Oproti našemu workcampu v Afyonu je zde změna, že dva lidi stejné národnosti nesmí být na stejném pokoji. Celkem zajímavý poznatek. Po půlnoci přijíždí první účastníci workcampu, Oksana a Igor z Ukrajiny. Tak jsem se mohl pochlubit, že jsem zde byl loni. Poté už jdu spát. Přecejen dnešek byl velice náročný. 

Denizli - Aydin - Izmir - Kemalpaša

29.7.

Nespím na úplně pohodlným místě, tak se probouzím několikrát za noc. K ránu jedním okem zaznamenávám nádherný východ slunce, ale nepřemohl jsem se k tomu vzít kameru a vyfotit jej. Definitivně se probouzím kolem 7. Hodiny. Po lehčí snídani se vydávám stopovat na téměř to samé místo, kde mi večer nikdo už nezastavil. Asi po půl hodině čekání mi zastavují 2 chlapíci. Asi 70letý fotřík a jeho 40letý synek. Jedu s nimi asi 20 minut. Vysadili mě na jakési křižovatce uprostřed polí. Říkám si, že to bude asi sranda, jestli mě odtud někdo vezme, ale naštěstí nečekám dlouho. Přibližně po čtvrthodině mi zastavuje mladý artista, se kterým strávím další hodinu jízdy. Vysedám na jakési rozestavěné křižovatce, kde probíhaly stavební práce v plném proudu. Říkal jsem si, že to bude ještě větší oříšek jestli mi někdo zastaví. Za necelých 5 minut se poněkolikáté přesvědčuji o tom, že Turecko je stopovací ráj. Vzal mě učitel angličtiny, se kterým jsem se svezl asi půl hoďky do Denizli. Vysadil mě na kraji města a ukazuje mi směr kterým je autobusák i Aydin(město v mým směru).  Jdu pěšky po kraji silnice. Marně se snažím někoho stopnout. Každých cca 200 metrů míjím ceduli „Otogar rovně“(otogar=> autobusák – pozn. Red.) Vedro je fakt šílený. Zastavuju se na Kebap v restauraci a pokračuju dále. Když se konečně objeví cedule “Otogar 500 m“ a změna směru, tak zrovna kolem mě projíždí chlapík v dodávce, tak ho zastavuju, abych se jen ujistil o správnosti směru a chlapík mi odpověděl: „“Do you drink turkish tea?“  Tak mu odpovím proč ne a za necelých 5 minut sedím v kanceláři Turgutovy rodinné firmy obchodující s plynem. Seznamuju se s jeho bratrem, otcem a 97letou paní mámou.  Po seznamovačce se dozvídám, že Turgut jede dneska služebně do Aydinu(přibližně 150 km mým směrem) Prostě paráda!  Čekám asi hodinu, než Turgut naloží auto aby sme mohli vyjet.  Cestou koupil asi 1 kg Fíků, takže jsem se s nima celkem kvalitně nacpal :-)  Asi kolem 18. Hodiny jsme dorazili do Aydinu.  Já jsem se ale potřeboval ten den dostat ještě do Izmiru, jelikož jsem předpokládal, že se zde už bude nacházet Huseyn, můj camp-leader z mého prvního workcampu. Tak mu volám jak se věci mají a dovídám se, že nastaly menší problémy a že v Izmiru bude až za další dva dny. Super. V tom okamžiku se vrací Turgut, který mi šel koupit lístek na bus do Izmiru. Opravdu prekérní situace. No tak jsem se rozloučil s Turgutem a následující hodinu v autobuse jsem přemítal co budu v Izmiru dělat. Doufal jsem, že bude poblíž autobusáku nějakej levnej hotel, či něco takového. Bohužel po vystoupení z autobusu všechny naděje vzaly za své. Otogar v Izmiru se totiž nachází na kraji města a ještě k tomu poblíž průmyslové zóny. Tak mi jen problesklo hlavou, že tady asi hlavu dneska nesložím. Mrknul jsem se do mapy, co se nachází v okolí a do oka mi padlo město Kemalpaša. Tak jsem si za 4 turecké liry koupil lístek a vyrazil vstříc dalšímu dobrodružství.  Sedl jsem si vedle řidiče a pomocí turečtiny a rukou s nohama jsem se snažil zjistit jestli neví o nějakém levném hotýlku.  Před jedním mi přibrzdil, tak jsem se šel zeptat, jestli mají volno a případně za kolik. Recepční asi moc dobře neovládal angličtinu. Nejdřív říkal, že pokoj je za 3 liry(cca za 70 kč) tak jsem radostí bez sebe. Následně jsem se dozvěděl, že to nejsou 3 ale 30, tak mi radost trochu poklesla ale nakonec stejnak spokojno. Pobavila mě společná sprcha s toaletou ale to je na Balkáně celkem normální architektonický prvek koupelnového prostoru :-) 

Alanya, Ali & Ali, Antalya a další srandy :-)

28.7.2011

Spalo se mi překvapivě dobře. Jindy když jsem byl na klidnějších místech tak jsem se vzbudil několikrát za noc, tentokrát jsem to zvládl na jeden zátah. Ráno jsem zmonitoroval, kde že jsem si to večer ustlal. Když jsem se škrábal po skále zpátky na silnici, tak jsem nevěřil vlastním očím, že jsem něco podobného v noci slezl :-) Tělo žádalo potřebu zchlazení a dál v mém směru jsem neměl jistotu, že potkám nějakou pláž, tak jsem se vrátil asi půl kilometru na krásnou oblázkovou pláž. Jenže byly poměrně vysoké vlny, takže poté co mě v krátkém sledu složila asi tak třetí vlna v pořadí, tak jsem to vzdal. Byla to krátká a velmi důsledná osvěžovačka :-)

Dostal jsem se do Turistické oblasti, takže provoz na čtyřproudé silnici vedoucí podél pobřeží byl poměrně hustý, ale byly to vesměs samé turistické autobusy a auta nacpaná až po střechu. Pomalu jsem došel až na samý konec Antalye kde před barákem seděli dva Dědkové, kteří mě pozvali na čaj a ať si trochu odpočinu ve stínu, což jsem velice uvítal. Bylo kolem poledne a vedro jak na jihu Turecka. Opravdu jsem se koupal ve vlastní šťávě.  Nakonec jsem to nevydržel a zastavil jsem si bus, který mě svezl 70 km do Manavgatu. Kupuju si nanuk na pravidelné zchlazení. Toto jsem opravdu nepodceňoval a důsledně dodržoval. V nanuku jsem objevil velkou výhodu, že mě osvěžil ale i částečně zasytil.

Našel jsem fajn plac na stopování, tak jsem si řekl, že zkusím zas jednou štěstí.  Poměrně dlouhou dobu trvalo, než mi zastavili Ali a Ali. Seděl jsem na na zadním sedadle uprostřed a komunikoval jsem s Alim-řidíčem přes zpětné zrcátko. Druhej Ali – idiot seděl na předním sedadle ale byl furt ke mně otočenej a furt mi něco vysvětloval. Bylo to opravdu vtipné, jelikož Ali – driver na mě furt přes zpětné zrcátko gestikuloval a šeptal “Idiot“ Zastavili jsme se cestou na čtvrthodinku u rybářů. Ali-driver si během té doby chytl pěknej zhruba 30 centimetrovej kousek a mohli jsme pokračovat dál v cestě. A&A v jeli do Antalye a jelikož to je poměrně větší město (přes 1 mil.obyv) tak jsem se rozhodl, že odtud pojedu někam busíkem.

 Z možných destinací mi nejvíce padlo do oka město Korkuteli, tak jsem si za 4 liry pořídil lístek a čekal jsem na mikrobus. V Korkuteli jsem si v místní drogérii dokoupil nejnutnější zásoby. Nakupování jsem měl zpestřené o společné foto se dvěma zhruba 13letými slečnami. Na svůj věk uměly celkem dobře anglicky, což mě mile překvapilo v této oblasti :-) Poté jsem zavítal do místního obchůdku s potravinami. Když si prodavač všiml, že si kupuju Efes, tak mě hnedka pozval do sklepení obchůdku, kde seděli místní  štamgasti. Jeden z nich uměl napůl anglicky, napůl německy, tak jsem s chlapíkama dvě loupnul a pokračoval dále. I když je fakt, že se mi ze stinného sklípku tuze nechtělo. 

Nad město se dostávám zhruba kolem půl deváté. Už jsem se sice rozhlížel po okolní krajině jestli by se zde dobře spalo, ale nebyla ještě úplně tma, tak jsem ještě zvedl palec. Bohužel na rozestavěné dálnici, kde dominovaly náklaďáky  a autobusy mi nikdo nezastavil, tak jsem to vzdal a šel hledat sleeping place.  Byl jsem pravděpodobně ve skalnaté oblasti, tak jsem nenašel nějaké měkčí podloží, tak jsem si nakonec ustal za keříkem odkud jsem vyhrabal co největší množství kamenů a usínal jsem za odzněného hluku z blízké dálnice. 

Jak jsem potkal 3 největší diskanty v Turecku aneb to pravé stopovací dobrodružství!!!

27.7.2010

Večer jsem spací místo hledal opět s čelovkou, tak jsem se ráno po probuzení modlil abych neležel na nějakém rozplázlém kousku jablka či hrušky ale naštěstí vše v pořádku. Probudil jsem se kolem sedmé hodiny a snídani jsem měl obohacenou o plody z okolních stromů, co mi pro předchozí noc poskytly střechu nad hlavou.

Trvalo to než mi zastavil Německy hovořící Chlapík Árí, takže konverzace byla ze začátků poněkud zadrhlá, ale pak jsem se celkem i rozjel. Byl to jakýsi náznak toho, jak bude dnešní den hovořit. S Árím jsem se svezl do 60 km vzdáleného města Mut.  Název ve mně evokoval něco zvláštního tak jsem se rozhodl, že se po Mutu aspoň trochu projdu. Když jsme přijížděli do Mutu, tak už z dálky jsem viděl kamenitou rozhlednu, která se tyčila uprostřed města na vyvýšeném kopečku. Když jsem přišel k té rozhledně, tak jsem zjistil, že na dveřích je zámek. V okamžiku se už ke mně velkou rychlostí blížil číšník z místní restaurace a nad hlavou mával klíčky od vchodu. Opravdu fantazie :-) Udělal jsem pár záběrů a mohl  jsem pokračovat dál na kraj města abych zas mohl zvednout palec.

Bylo kolem poledne, tudíž i největší žár, ale nebylo se pomalu kam schovat. Nejdřív mi zastavily dvě dívky na nějakým tureckým fichtlu, ale usoudili jsme, že by jízda ve třech a ještě s báglem byl problém :-)

Když už se fakt peču ve vlastní šťávě, tak mi zastavuje usměvavý turek s cisternou. Je mu jedno, že mu skoro vůbec nerozumím, ale furt mi něco emotivně vyprávěl. V Turecku je velký rozvoj. Všude se staví nové silnice a dálnice. V Čechách bychom jim mohli leccos závidět. A vše probíhá za pochodu. Takže se pak stane, že půl hodiny jedete 15kilometrový úsek. Když ale sedíte v cisterně a za zády vám drncá cca 80 hektolitrů nafty a benzínu, tak byste taky byli trochu nervózní že? No nepřipadal jsem si zrovna bezpečně :-) Asi po hodině a půl jsme bezpečně dojeli do Silfke, kde mi řekli, že na kraj města mým směrem to je 5 km, tak jsem stopoval za pochodu. A vyplatilo se. Zastavil mi německý manželský pár, takže jsem si s nelibostí opět pošprechtil :-) Dozvěděl jsem se ale, že následující den se vrací autem do Frankfurtu. Lákavá nabídka dojet na jeden zátah až domů ale slušně jsem odmítl. Svezl jsem se s nimi asi 30 po pobřeží  do menší vesničky. Zde oni odbočovali z hlavní silnice a jeli pak na nějaký hrad. Provoz zde nebyl moc velký, tak jsem šel chvíli pěšky. Bylo pěkný vedro, tak jsem byl nesmírně vděčný když mi zastavili 2 mlaďáci, se kterými jsem se svezl do Aydinciku.

Když jsem se dostal nad město tak jsem byl pozván od sympaticky vypadající paní na oběd. Připadala mi jako trochu šamanka. Jmenovala se “Gulle Gulle“,což turecky znamená nashledanou.   Pochází z Německa a v Turecku stráví každý rok zhruba od května do listopadu. Když jsem se ptal, jestli ji nevadí, že před tou její  garsonkou staví novou silnicí, tak odpověděla, že zde bude mít benzínku, tak jsem na ní zvědavej :-) V duchu jsem si říkal jestli mi tu nikdo už nezastaví, tak bych tu s ní zůstal  :-)

Nestalo se tak. Zastavila mi Fabie, ve které seděl učitel angličtiny, tak jsem si po delší době mohl pokecat anglicky :-) S ním jsem se svezl 80 km do Amanuru. Město na kraji moře a dlouhý jako svině. Už bylo kolem 19. Hodiny tak už jsem taky začal přemýšlet kde bych eventuelně dneska zakotvil. Ale tady to nešlo. Všude daleko; na konec města i na pláž. Tak jsem šel furt dál a nikdo nezastavoval. Pak mě svezl asi 3 km na motorce. Bylo to celkem vtipný vejít se na to i s krosnou na zádech, ale zvládli sme to :-) Už jsem si tak nějak zvykl, že v Turecku se dopravní předpisy nějak extra neřeší…Pak jsem šel zas nějakou dobu pěšky až jsem došel na benzínku. Čerpadlář byl v pohodě a uměl trochu anglicky, tak jsem se s ním dohodl jestli bych mohl za benzínkou  v takovým parčíku přespat a on v pohodě. Bylo kolem 21. Hodin,  tak jsem si koupil vítěznýho Efese s tím že pak půjdu spát. Když si tak popíjím před benzínkou tak jsem si všiml, že přijeli k benzínce 3 diskanti. Po chvíli za mnou přišel čerpadlář, s tím, že tyhle kluci jedou dál mým směrem. Připadalo mi, že jeden z nich umí trochu anglicky, tak jsem si řekl proč ne?

Jenom, že; Když jsme nasedli a rozjeli jsme se, tak jsem zjistil, že anglicky neumí ani jeden z nich a jediný co mi rozuměli tak bylo“Amanakuyi“, což je turecký výraz pro“vyliž si pr..l“ Diskanti to byli ale fakt mocný. Pomalu každou diskofilárnu co šla z rádia propařili a nutili mě ať pařím s nimi taky.  Asi o půl hodiny později při průjezdu městem Kemalpaša se decentně ptám “ no stop? “ a bylo mi odpovězeno, že ne s tím že se jede do Alanye. Neustále se mě ptali jestli s nimi půjdu pařit na diskotéku, s tím že pivka  a hotel zaplatí. Říkal jsem si proč ne, ale na druhou stranu jsem už cítil trochu únavu jelikož jsem byl na nohou ten den zhruba od půl osmé ranní.

Do Alanye jsme dorazili asi kolem půlnoci. Kluci si mysleli, že jsem asi fakt nějakej zevl tak mě vzali do krámu a zkoušeli na mě nějaký úchylácký košile, který jsem odmítal…no prostě sranda :-) No ve finále se na mě vykašlali. Tudíž jsem skončil uprostřed milionové Alanye, bylo asi kolem půl jedný v noci a hotely začínaly od 40 eur za noc. Fakt vtipná situace. Vybruslil jsem z ní ale s noblesou. Zašel jsem za taxikáři a zeptal jsem se jak daleko to je na konec města směrem Antalya. Dozvěděl jsem se že jen 3 kiláky, takže jsem se za 10 lir svezl. Byla to fakt vééélká úleva  :-)Když jsem vystoupil z auta tak jsem hned záhy potkal dva fotřínky, se kterými jsem si dal ještě pivko a pak jsem šel hledat nějakej prostor k přespání  Bylo mi jasný že tuto noc budu spát na pláži. Pravděpodobně byl úplněk takže jsem měl kvalitní rozhled. První pláž mi přišla až moc přístupná, tak jsem šel po pobřeží dále. 

Pak přišla spása. V měsíčním svitu se přede mnou objevila kamenitá pláž, u který jsem si všiml, že je kousek písečnej, tak jsem si řekl“Tak tady musím dneska spát!“ Zbývalo vyřešit jediné; Jak se tam dostat? Nebyl tam totiž přirozený přístup, tak jsem musel slézat po jakési skále atd…Do spacáku jsem ulehl totálně vyčerpaný asi kolem půl druhé v noci. Jen mi ještě blesklo hlavou aby do rána nepřišel nějakej příliv a nevyplavil mě. Naštěstí jsem se ráno probudil v suchu :-) 

Z konce světa až do města Nigde :-)

26.7.2010

Probudil jsem se asi kolem 9. Hodiny. Když jsem se chtěl nasnídat, tak jsem zjistil, že mravenci byli rychlejší. Nenaděláš nic :-) Při balení věcí se potkávám s postaršími majiteli pozemku. Byli ale v pohodě. Dokonce mě zvali i na snídani ale z nějakého stydu jsem odmítl a šel jsem stopovat. Zastavil mi chlapík, který jel 3 kilometry do sympatické vesničky, která byla posazená na skále. Zároveň mi taky řekl, že tu moc aut nejezdí. Jeho slova se naplnila tak jsem šel dál pěšky. Asi po půl hodině mi zastavuje 75letý Ali, který mě vzal do vesničky poblíz Yeşilhisaru, kde jezdily spíš traktory než auta :-) Turistu tu viděli asi poprvé v životě ale i tak tu jsou lidi pohostinní. Stařenka mi dala do ruky 2 okurky ze zahrádky, tak jsem slušně poděkoval(samozřejmě turecky) Auta tu fakt moc nejezdí tak pokračuju dál v chůzi. Po nějaké době mi zastavuje chlapík, co umí lámavou angličtinou. S ním jsem se svezl asi 20 kilometru k dálnici. Na krajnici čekám sotva 5 minut a zastavuje mi kamion se kterým jsem se svezl až do města jménem Nigde, což byl jeden z mých cílů této expedice. Byla doba oběda, tak jsem si skáknul na Kebap, poté jsem šel na hoďku do internetové kavárny dát světu najevo, že jsem stále naživu.

Ještě jsem vylezl nad město na menší rozhlednu abych si mohl vyfotit Nigde a vydal jsem na kraj města. Nevím jestli to maj Turci v oblibě ale pokaždé když jsem se v Nigde zeptal na směr, tak mě pokaždé poslali někam jinam…tak fakt nevím  :-)

Když jsem se dostal na vysněnou periférii města, tak jsem ve zdejší průmyslové zóně připadal jak přízrak, ale už jsem si začal zvykat na to, že se za mnou 95% lidí na ulicí za mnou otáčí. Jako blesk z čistého nebe se objevila bílá Dacia, která mi zastavila. 3 obchodníci jeli 700 km až do Izmiru, kam jsem měl v plánu dorazit až za další dva dny.  Nabídka lákavá, ale touha jet po jižním pobřeží byla silnější tak jsem si vystoupil v Urgaku?(bohužel jsem nedokázal rozluštit správný název města v deníku :-) Následovala opět procházka městem až na samý okraj, kde mi zastavuje Manager Akin, který měl zamířeno do 70 kilometrů vzdáleného Kamaranu. Cestou se zastavujeme u jeho přátel na čaj a poté mě bere na večeři do restaurace, jíž je spolumajitel. Připadal jsem si jako v ráji :-) Po třetí během jednoho dne ale zůstávám v centru města.  Po třech kilometrech chůze se dostávám na obchvat, kde mi již za šera zastavuje starší pán hovořící plynně anglicky. Svezl jsem se s ním 3 kilometry, kdy pak nacházím v ovocném sadu místo na přespání   

Znovu na cestě se zvedlým palcem: Turecko je stopovací ráj aneb 450 km během jediného dne

25.7.2010

První budíček krátce po půl páté ranní. Nejdřív odjíždí francouzsko-korejská část, pro které přijel bus z autobusáku, odkud nabrali směr Pamukale. Krátce po nich se naskládají do sportovního coupé Shirwan, Huseyn, Maria, Inna a Dou, kteří se vydali směr Konya. Opět se loučení neobešlo beze slz. Zůstala mi aspoň trochu naděje že se uvidím aspoň se Shirvan a Huseynem, kterým o týden později začínal další workcamp. Už skoro svítalo a já si šel znovu lehnout. Zůstali jsme zde poslední dva, já a můj spolubydlící José.

Vstávám chvíli po 9. Hodině. Loučím se s Josém poté následuje poslední návštěva Cafeteria, poslední toast se sugucem a můžu směle vyrazit na cestu. Nejdřív jsem musel dojít cca 2 kilometry na hlavní silnici směr Konya. Zhruba po půl hodině chůze jsem došel na křižovatku. Stoupl jsem si pár metrů za semafory, takže řidiči měli celkem dost času se rozmyslet jestli mě vezmou nebo ne.  Asi po 40 minutách čekání na skoro poledním slunci jsem se dočkal. 19letý podnikatel, který má 5 přítelkyní jel do Adany, takže 230 km vzdálená Konya nebyl žádnej problém.

Asi po 2,5 hodinové cestě mi zastavuje na kraji Konye. Chvíli jsem přemýšlel, zda-li se mám ozvat zbytku bandy, která byla ve městě už od rána ale nakonec jsem to nechal být.  Asi po čtvrthodině mi zastavuje Turek jak poleno. Byl trochu podobnej tomu íránskýmu prezidentovi ale tohle přirovnání jsem si nechal radši pro sebe. S mými pěti větami co umím Turecky byla konverzace poměrně vtipná, nicméně jsem se s ním domluvil na přibližné trase a vyšlo z toho, že s ním absolvuju zhruba dalších 200 kilometrů. Snažil jsem se s ním komunikovat pomocí mini česko-tureckého slovníku který jsem měl na klíně ale i tak jsem z něj nedostal jak se jmenuje :-) Nicméně tento pán, který vypadal na nějakého podnikatele, mi během té asi dvouhodinové cesty koupil hroznové víno a  plechovku fanty, kterou po jejich vyprázdnění vyhodil bez větších rozpaků za jízdy z okýnka. To moje ekologické srdce trochu krvácelo, ale už jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že Turci jsou už asi prostě takoví…

Během cesty mi taky několikrát nabídl cigaretu. Nechtěl jsem urazit, tak jsem, ač nekuřák, první dvě přijal. Ale když mi nabízel asi každou čtvrthodinu tak to pak bylo už na moje plíce trochu moc :-) Vystupuju na kraji města jménem Nevshehir v zemědělské zóně, kde podle reakcí kolem jdoucích stopaře ještě asi neviděli :-) Asi po půl hodině čekání mi zastavuje místní mafián, který umí říct perfektně anglicky “only turkish“ přesto jsem pochopil, že mě vezme na lepší stopovací místo. I tak jsem musel jít pěšky asi 2 kilometry než mě vzal mladík s dodávkou, který mě konečně vzal na hlavní silnici směr Ṻrgup

Za chvíli mi zastavuje dodávka. Když jsem si uvědomil, že to je nejspíš taxi, tak jsem si radši po 4 kilometrech vystoupil. Aspoň jsem se pokochal krásnou okolní skalnatou krajinou Kapadokie. Netrvalo dlouho a zastavil mi 24letý podnikatel Alin. Vzal mě zbývajících 30 km do Urgupu, pozval mě do své kanceláře na čaj, věnoval mi sušenky, mapu Turecka a 5 lir, takže jsem si mohl zajít na pivko a dopsat deník při zapadajícím slunci.  Kolem půl osmé se zvedám a vydávám se hledat místo, kde dnes přespím. Nakonec jsem zakotvil asi o dvě hodiny později na kraji města v zahrádkářské kolonii a kolem půl desáté zalézám do spacáku. Když jsem si zapnul telefon, abych napsal zdvořilostní sms domů kde jsem, tak mi volala Shirvan, vedoucí z afyonského workcampu. Byla celkem překvapená, že jsem za první den ujel zhruba 450 km :-)